Monthly Archives: July 2014

Na chvíli vypnout svět.

na chvíli vypnout lidi vypnout slova a vypnout televizi /  vypnout obrazy a vypnout zvuky
vypnout hruď / nadechnout se a zavřít dveře vypnout hruď co silou neotevřeš
vypnout internety a smazat blogy vypnout svět co nejde popsat slovy / vypnout lži a vypnout soudy chce se mi blejt  jak jsou všichni spravedlivý čestný a opravdový zvracím jak jsou všichni upřímný
a nedělají chyby a nikdy neudělali nic špatně / na chvíli vypnout obrazy a zvuky v mojí hlavě
na chvíli vypnout všechny čestný a spravedlivý / na chvíli vypnout všechny lidi

WP_20140730_00120140730102327

Jsou věci, kterejm nerozumím. Třeba tomu, proč píšu tenhle blog a proč ho čtete. Nevím, proč to dělám a lidi tomu připisujou různý významy. Zkoumají, proč a co píšu a co to znamená. Některý mi dokonce přikazují, co psát, nebo uvalují embargo na skutečnosti. Některý říkaj, že se v tom nepoznávaj a jiní se poznávaj tam, kde by neměli. Ale já prostě píšu tenhle blog. Protože jsem posedlá slovem a hraju si s jazykem, protože slovům, který pouštím, jedinejm rozumím, protože dělám stopy a zaznamenávám, protože pak listuju a mám pocit, že se ty věci doopravdy staly a že se stanou další. Můj blog, to jsou tetovačky virtuálním inkoustem. Tetovačky, co někdy sakra bolí.

Někdy je to easy-writing o krásným švédsku a mým kámošovi Tobiasovi, někdy jsou to holčičí kraviny o růžovým jídle a někdy, někdy je to k posrání, je to jako třináctá komnata dana landy, na kterou se prostě nechceš dívat. Dneska to bude možná ještě horší, takže raději pokračujte tudy.

Jsou věci, kterejm nerozumím. Proč někdo strká věci do mikrovlnky a říká tomu vaření. Nebo proč jsou straight lepší lidi. Nebo třeba tomu, proč můj bejvalej kluk přijde ke mně domů, když tu nejsem a rozmístí po pokoji věci, co připomínaj naši minulost. Nerozumím tomu, proč se máme dělit o kámoše a proč on je arbitrem toho, kdo je vlastně čí kámoš, kdo má právo na jaký hospody. Nerozumím tomu, že se vztahy tak lehce stanou sociální prací a že právě tyhle vztahy je tak složitý opouštět. Mám kolem sebe tolik lidí, co pomáhaj lidem, cigošům, bezdéčkům, postiženejm, tolik sluníčkovejch hipízáků, který prošli různejma fázema studia sociální práce, zdravotní péče a ošetřovatelství, že bych o tom mohla dělat výzkumy. Jak většina z nás leze do vztahů s podivínama, jak prožíváme svý šílení, zachraňujeme a zachraňuejme, až nakonec odvádíme partnery a partnerky do bohnic a tušíme, že by se tam pro nás taky našel nějakej ten pavilon. Nerozumím tomu, že si to nikdy nechcem udělat jednoduchý a zastavit to věčný úsilí o záchranu celýho světa, že nikdy nechceme na chvíli vypnout a jen tak bejt.

tulipan

Už chci jen tak bejt. Chci si to udělat lehký a chvíli žít jako lobotom. Podívat se na všechny díly american horror story o blázinci a pít u toho odšťavněný pitíčka. Ráno jít běhat a pak stříhat filmy, dělat věci, co se mají dělat. Jít na náplavku poslechnout si cácory a večer usnout s pocitem, že tam někde jsou ruce tak dlouhý, že jednou obejmou cele můj svět. Chci jet za svojí babičkou a chci vzít jednu potetovanou holku na výlet do lipska. Chci vstát a jít se umejt.

WP_20140728_001

WP_20140729_002

WP_20140729_00820140729203651

Když sem šla z hradišťa.

Pokud člověk moc často zpívá když sem šel z hradišťa, brzo tam skončí. Třeba i nemocnej, chudej a jahodovej. Takovýto, že jedete na filmovou školu a nevidíte ani jeden film, protože na světě je moc lidí a málo akreditací. Takový to, že si ráno vezmete brufen a odpoledne procházíte jarošovskej pivovar a sklípky a snažíte se mluvit hanácko-slovácko-brněnsky.

WP_20140727_00120140727224841

Může za to mušlovec, muž-lovec, vlk, kterýho jsme potkali u vlaku. Vzal nás do svý smečky a udělal z našeho výletu moravskú poznávačku. Ubytovali jsme se v jeho velikým stanu na zahradě a dejchali ten rurál. A on, trochu kluk mý kamošky, trochu tarzan a trochu sandokan, nás zavedl do slepýho ramene, zenovýho meandru s leknínama a krtonožkou, kde nás jeden bohatej kluk zásoboval cigárama. Snový místo, kanada na moravě. Olejovej povlak z rybího tuku a pět druhů komárů, jezenro, u kterýho jsou ledňáčci a pár rozkvítajících žlutejch leknínů.

A znáte ten heft, jak si de cigaňa kúpit šalinkartu, říká mušlovec. Vtip je náš víkendovej žánr. Blanenská trojka je zase spolu, líbam svou holku a je to jako před třinácti rokama, když jsme pily rum, hanáckou vodku a kouřily hašiš. Ta holka mě líbá a vím, že se furt milujem. Že se milujem a všechny naše rozchody jsou jenom pauzy, kdy se učíme milovat i jiný lidi.

WP_20140726_00420140726122207

Jdu spát. Svítá. Leháme si kamsi na trávník s výhledem na stanový městečko, jsme rebelové všedních dní. Vedle mě leží bohatej kluk, vědec, kterej mluví o pojídání syrovýho masa a já ležím tak trochu v praze, otevírám nočnímu cyklistovi, co stojí přede dveřma a pak. Pak usínáme spolu a pak usínám a už nevím, jestli je to sen, zen nebo psychologický drama, a ráno čtu tolik krásnejch věcí, že jsem růžová jako víno, co piju.

A přitom vím, že takhle to je, protože jsem ta holka, co rozeznívá poetický vibrace. Ta holka, co ráda se dívá, kam lidi rostou, když můžou ty vibrace cejtit. Ta holka, co potkáš, když deš z hradišťa.

“..a to misto pro me bude vzdycky kouzelny misto i kdyz je jako sede platno na ktere ty malujes krasu zvlast kdyz jsi potme.”

WP_20140726_00220140726123026

WP_20140726_00320140727224512

WP_20140726_00620140727224736

WP_20140727_00520140727143918

WP_20140727_00820140727224944

 

Ta vůně po bouřce.

Dneska přijde bouřka a všechno umeje. Umeje poslední tejden a všechny doteky cizích lidí, umeje moji kůži a snad i tetování, který znamená novej začátek. Umeje chodníky v naší ulici a všechen prach, ve kterým jsme chodili steče do kanálů. Stečou tam i všechny slova, co jsem slyšela. Vůně, který jsem cejtila. Různý vůně, který znamenají, jestli to bude na celej život nebo jenom dokud to nesmeje bouřka.

WP_20140719_012

Prožila jsem bouřku. Bouřku, co trvala sedmnáct měsíců. Přišla nečekaně, jenom pár kapek, co uschnou hned po dopadu na zem, takovej ten déšť zenu, při kterým koukáte na nebe a hledáte duhu. Koukla jsem na nebe, ale žádná duha tam nebyla. Spustil se déšť. Ten, co vám nevadí když jdete domů, protože víte, že se brzy svléknete a budete na něj koukat z okna pokoje. Takovej ten déšť, před kterým vás schová deštník za stovku z tržnice. Pak ale spadla první velká kapka a já slyšela tu ránu o zem. Zatáhlo se. A už nebylo nic, jen voda všude kolem. Tma. Rány o zem. Hřmot. Zlomený deštníky, plný kanály. Voda, který přibývalo a já se začala bát. Začala jsem se bát, že se utopím. Jenže jsem dobrá plavkyně a rozhodla jsem se bojovat. Plavala jsem při krupobití, plavala jsem v blescích a při každým tempu jsem slábla. Bouřka přešla v déšť a ten trval sedmnáct měsíců. Zvykla jsem si plavat a zvykla jsem si na krupobití, zvykla jsem si na rány o zem. A někdy, někdy jsem zahlídla duhu a měla všechny barvy světa. A nebe. Nebe tak modrý, že jsem chtěla letět a už nikdy nepřistát. Prožila jsem bouřku, co trvala sedmnáct měsíců a já zapomněla, jaký to je, když svítí slunce, když fouká vítr, když jsou chodníky tak žhavý, že po nich nemůžete chodit bosí.Půjdu napsat na rozžhavenej chodník ****** ***** je *****. Pak přijde bouřka a všechno to umeje.

Linda upekla koláč z růžovýho těsta, co chutnal slaně. Rozkrojila jsem ho na dvě půlky a prohodila oknem. Koupala jsem se ve vltavě a pila pivo s lidma, co je jim čtyřicet a poznali se přes inzerát. Pozvali mě na svatbu. Šla jsem draháňskou roklí a koupala se ve vaně plný pěny.

WP_20140720_004

WP_20140720_006

WP_20140721_00120140721104904

WP_20140721_00520140721115857

WP_20140721_01120140721123726

Hlavy, ve kterejch sem.

Chci to vytrhat. Chci to necejtit. Chci to nepotkávat na ulicích.
Neslyšet. Nemyslet. Chci to zabalit a poslat na opačnej konec vesmíru.
Chci to nechat shořet. Chci to nedejchat. Chci to nechtít.

Linda říká, že má dnes dobrou náladu. Já mám kocovinu z ciderů. Zpívali jsme v zaprášený putyce Když sem šel z hradišťa, s lidma z úřadu vlády a dalšíma inťoušema. Ráno mi napsala holka, co s ní má můj kámoš dítě a trochu mi vyhrožovala. Byla to kombinace řečí o mejch prsech a hejtu za věci, který se nikdy nestaly. I když asi se staly v její hlavě a tenhle svět, co si lidi vytvářej ve svějch hlavách, je pro ně pravdivej. Ty zamotaný hlavy plný divnejch představ. Ty hlavy, co se neprobouzí. Hlavy, ve kterejch jsem. Hlavy, který jsou ve mně.

Druhou noc se mi zdálo o tom klukovi. Dnes neměl tělo krista a nepadal nahej v pozici ukřižování do vody, dnes to byl obyčejnej kluk odvedle, kterej mi dal pusu. Poslední dny mi jde spát a nejde mi se probouzet. Když cvičím, nedržím rovnováhu. Když píšu, nesoustředím se.

V bytě je špína. V pokoji to smrdí klukem, co několik dní nevstal od počítače, ve druhým hnije ovoce kluka, co už tu nebydlí. Nikdo nečistí kocouří záchod a kdyby Linda nevytáhla včera z vany chuchvalec chlupů, tak se už ani nesprchujeme. Ale k obědu budeme mít burgery, improvizovaný růžový burgery, který vypadají jako z blogu o jídle. Ta krása ve špíně. Ta hlava v mojí hlavě, co mi dala pusu.

WP_20140719_0012014071913200020140719132117

WP_20140718_003

WP_20140718_01220140719124356

Somewhere over the rainbow.

Na chvíli utíct praze. Do města, kde je to všude blízko a kde v létě zavírají hospody, protože do nich nikdo nechodí. Všude po cejlu víří prach, je tu betonový vedro a lidi kolem jsou hrozně opálený.
Brno je tak trochu letní město duchů a já se mezi ně přijela schovat. Zkusit chvíli nebejt. Jen tak si utíct praze. Po pěti dnech, který rozbily zen na prach cest, co víří až na cejlu a já se snažím nadejchat ho zpátky.

V mý oblíbený hospodě vyměnili barmanky a jídelní lístky a už to vůbec není moje oblíbená hospoda. Tyhle lidi, který nechávaj ve svejch podnicích dělat jenom holky, ty jsou zvláštní. Když přestala tahle hospoda bejt moje oblíbená, všimla jsem si, že mi tam nechutná pivo, že kuchyně hrozně smrdí a že se vlastně v tom tmavým zakouřeným podzemí nedá vydržet. Venku vylezla duha. Myslela jsem, že tenhle tejden strávím na rainbow mezi hipíkama, takže duhy, který mi brno ukazovalo, byly takový malý odpustky.
Pila jsem cider a taky jsem pila víno. Moravsý víno na moraváku s klukem z moravy a z východního slovenska. Když nám v modrým nonstopáči hrál starej cikánskej peťo na akordeon Když sem šel z hradišťa, tak mi moravskej kámoš poradil, jak předstírat zpěv a tenhle trik z východního slovenska fungoval skvěle. Barmanka poznala, že chceme zdrhnout bez placení ještě dřív, než jsme vstali od stolu, takže to bylo za dvěstějedna. Peťa hrál všechny písničky stejnou melodií a slova si vymýšlel. Vlastně hrál asi tak, jako jsme my zpívali.
Cestou domů na nás křičeli nějaký lidi, co nám možná chtěli rozbít hubu, to ale vyskočil z auta jakejsi namakanej chlápek a šel nás zachraňovat. My si mysleli, že je to nějakej nácek, co nám jde taky rozbít hubu, ale ukázalo se, že je to ve skutečnosti náš známej z maloměsta, kterej teď dělá tajnýho fízla a prostě si tak černou nocí jezdí brnem a pomáhá a chrání. Obejmula jsem ho a řekla, že se nic neděje a že nemusí jít na ty cikány, protože to tak trochu naznačoval. Jakože by rád něco vyřešil. No, neumožnili jsme mu být hrdinou a já se ještě teď cítím trochu špinavá z obětí s tajným fízlem. I když je to kluk, co jsem ho možná ve dvanácti líbala na čochu.

WP_20140716_01420140716234320

Brno má hodně podob a já je všechny miluju. I když má někdy podobu města duchů, kde za váma na grilovačku přijdou tři lidi a máte celej den kocovinu ze starobrna. Mám ráda tyhle momenty, kdy je to tak trochu váš starej dobrej život a zároveň je to jenom skanzen toho, jak stejný to bylo celejch těch šest let.

Utíct se mi nepovedlo, celou prahu jsem si přivezla s sebou a teď ji balím do svýho batohu. Vezu ji zpátky, kam patří a kam asi teď patřím i já. Jedu ke svýmu životu a chci jít běhat. Chci jít ven a bejt venku a nikam nic nevozit a nic netahat. Chci se nadechnou prachu zenu a jen tak si trochu zdřímnout od světa, do kterýho teď patřím.

WP_20140715_00720140715182111

WP_20140715_01420140716151044

WP_20140716_00220140717093215

WP_20140716_003(1)20140716150616

Jeden, ale jenom trochu.

Slyšela jsem to už tisíckrát. Viděla jsem to už tisíckrát. Každej den ty samý věty, to stejný nemůžu s tebou bejt, pořád dokola další a další miluju tě, ale…  Tisíckrát ty stejný rány o zeď. Při každý z nich cejtim, jak sebou trhnu, jen tak nepozorovaně, někdy jen zavibrují konečky prstů nebo se stáhnou ramena. Stačí rychlej pohyb, ten šílenej tisíckrát viděnej výraz v očích a moje tělo se jemným trhnutím snaží srovnat, připravit se, utíct. Slyšela jsem to už tisíckrát a dneska ráno naposledy. „Být s tebou znamená, že se zabiju.“  Když za váma někdo jede přes půl evropy a jeho hnací motor není láska, ale žárlivost. Když od vás někdo utíká přes půl evropy a myslí si, že se něco změní jenom tím, že autobus ujede 1700 kilometrů.

Objevil se tu nečekaně. Prostě najednou stál pod okny a několik hodin trvalo uvěřit, že je to on. Že voní stejně, že má ty stejný oči, ve kterejch je nacpanej vesmír. Zvykala jsem si na jeho přítomnost. Zkoušeli jsme si něco říct. Ale slova nás vždycky zrazovaly. Milovali jsme se. A byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Vtěsnali jsme nohy do jednoho spacáku a on řekl pojďme být jeden, ale jenom trochu. Protože když kus toho jeden pořád někam utíká, nikdy nemůžete bejt úplně. Myslím, že od tý doby, co běhám, už neutíkám.

10551902_798479510185316_1505597359_n

V sobotu jsem běžela dlouho. Běžela jsem po vesnický silnici k zatáčce a bežela jsem za zatáčku a běžela jsem po poli. Myslím, že jednou dokážu běžet dvacet minut a nezastavit se. I když nevím, k čemu je to dobrý, cítím, že je to dobrý. Chodím. Vzdálenosti se zkracují. Vím, že můžu přejít půl prahy a nakonec se vždycky dostat do koutu svýho světa kdesi v holešovicích. Vím, že můžu jít a nikam nedojít.

Šla jsem z letný s klukem, co se nebál. A tak dělal všechny ty věci, kterejch bych se bála, kterej se bojí i můj kámoš máša a tvářil se, že je to vrcholně spontánní. A já mu to věřila. Čtu teď knihu o spontaneitě, co jsem si objednala z libereckýho antikvariátu. Voníš jako indie, řekl.

Na posteli jsou rozházený věci z cest. Omílaný sklíčka, otupený časem, kdy jen ležely na pláži. Peníze cizích měn, prázdný obaly od tabáků. Prášky na depresi a učebnice angličtiny. Sedím v těch věcech a přemýšlím o člověku, kterýmu patří. Přemýšlím o věcech, o kterejch jsem přemýšlela už tisíckrát. Chtěla bych, aby to dneska bylo naposledy.

WP_20140711_00220140714131835

10484032_797168216983112_9042670032632234809_n

WP_20140713_00120140714132125

WP_20140712_00620140714131952

 

Texty, který nejde sdělit.

WP_20140709_00620140709185231

 

Před půl rokem jsem si řekla, že budu jezdit hrát koncerty, který slíbím. Do tý doby jsem často chvíli před odjezdem psala výmluvný zprávy, někdy kvůli strachu, depresi a jindy prostě proto, že jsem měla na práci lepší věci. Za tenhle půlrok mě pár odvážných na koncert doopravdy pozvalo, byla jsem v libereckým azylu a taky v holandsku u moře, hrála ve skvělým patře v lysý nad labem, v ateneu a zítra si zahraju na atmosférickým fesťáku ve vlčkovicích, před nvúčkama. Je to všechno nakonec fajn, jezdit na koncerty. Jen se nějak stalo, že nepíšu texty a ty, který jsem napsala před dvěma lety, už nejsou tak úplně moje. A tak když hraju nepřizpůsobivý, většinou končím v půlce, protože mi přijde bizarní, když do davu lidí křičím, že mi přece uděláme všechny ty hustý věci a změníme svět a vím, že jsou tam i lidi, pro který anarchismus znamená „kalbu každej den“. Víc a víc pochybuju, že je možný věci sdělit tím, že je říkám.

Včera jsem prožila čistej okamžik. Stála jsem s jedním klukem v metru a stala se taková věc, která v kontextu situace byla zábavná, i když to vlastně bylo hlášení, že někdo skočil pod metro. Chytla jsem toho kluka za paže a začala se smát a po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to byla úplně spontánní reakce a že stojím v metru, směju se a držím toho kluka za paže. Většinou spontaneitu jen předstírám, ale tohle, to bylo opravdový. Ráno jsem se probudila v bytě plným příjemna a šla na trh.

WP_20140710_00120140710111349

Dostala jsem květ ibišku a nemusela jsem za něj zaplatit, protože jsem prý zaplatila už tím, že jsem si s tím pánem, co mi ho dal, popovídala. Otázka, jak dlouho už žiju v čechách byla matoucí, ale pak jsem si uvědomila, že jsem přece holka z moravy a že to může být nějaká exotika. Ten ibišek jsem dala lindě. Máme tu teď spolu takový holčičí bydlení a každej den si vařímě nějaký jídlo, který neznám. Třeba předevčírem jsme měli pohankový nudle po thajskoitalsku. Pohankový proto, že je v nich 4,36 g pohanky, jedno procento.

Dávala jsem další rozhovor do rádia. Uvědomila jsem si, že se při většině rozhovorů cítím jako u zkoušení a chci odpovídat správně. To většinou vede k tomu, že se tak soustředím na to, zda říkám správný věci, až přestanu poslouchat otázky. Paradoxní je, že když jsem opravdu někde zkoušená, pak většinou mluvím jako v hospodě po třech drincích. Dneska se mě pán s ibiškem zeptal, kolik mi je. A já jsem váhala, přemýšlela a pak už jsem myslela jen na to, jak hloupě vypadám, když musím přemýšlet, kolik mi je. No. Dvacet. Sedm.

WP_20140707_00320140708223608

WP_20140708_02120140708224012

WP_20140709_00720140710111202

Ztrácet zen pod nohama.

WP_20140706_01720140706234312

Složila jsem zbraně. Už nejsem ničí soupeř. Ničí terč. A přesto na mě míří a hraje tu starou hru, ve který nikdo nemůže vyhrát. Protože vyhrát znamená ublížit. Protože vyhrát znamená vyrobit poraženýho. Složila jsem zbraně, zapomněla argumenty. Už nejsem ničí soudce. Ničí oběť. Protože odsoudit znamená odehnat.

Ale někteří chtějí vyhrávat. Potřebují vyhrát. Na trhu antikapitalistických skupin generují subkulturní kapitál. Kreslí startovní čáry a zapomínají, že trať vybrali ti, proti kterým hrajeme. Hrají jejich hru. Hru, ve který se podvádí, lže, ve který říkat nepříjemný věci lidem do očí, znamená prohrát. Některý lidi jdou v protisměru a ty mají za blázny. A já se cítím nejistá. Našlapuji na jejich cestu a ztrácím zem pod nohama. Nerozeznávám soupeře a spoluhráče. Nechápu nastavený mantinely, zakopávám, padám a zase se zvedám, až to vypadá jako jógový asány a pořád doufám, že tahle cesta nemá žádnej cíl. Že cíl je tady a teď a je to jedinej cíl, kterej chci dosáhnout. Jedinej terč, kterej chci trefit. Ale oni pořád hrají tu hru na vítěze a poražený, hru na být lepší než ostatní. Chtějí tak moc vyhrávat, až jsou jako pes honící svůj vlastní zadek.

WP_20140705_00420140705203118

Mám kocovinu a horkou hlavu. Prý budeme lězet na slunci, dokud to půjde. Protože nechceme přijít o poslední paprsky někde v tramvaji. Včera jsem šla domů spoustu kilometrů noční prahou a bylo to fajn.

Cítim se sladkokyselá.

 

WP_20140706_01220140706185122

 

 

 

 

Celej pražskej vesmír.

Někdy se zdá, jako by měl dušek pravdu s těma svejma kecama o síle přání a myšlenky. Mám pocit, že se celej vesmír spojil a snaží se, abych se měla fajn. Konečně jsem sehnala třpytky!

Pár dní jsem odšťavňovala a včera po běhání jsem začala omdlívat. Nebylo to ale jako většinou při mejch kolapsech, kdy jsem v hrozným psychu, bylo to takový radostný přicházení o zrak a vědomí, který se proměňovalo v útržky sluncem prosvícený zeleně až jsem se nakonec prodejchala až k ananasovýmu koktejlu. S Lindou, co se mnou teď na chvíli bydlí, jsme si vyrobily thajský jídlo a veganskou zmrzku s třešněma. Chodím zase hodně na trh do tržnice a tak mám spoustu ovoce a zeleniny. Ten zeleninovo ovocnej půst byl skvělej. Prostě nejíte a nemusíte ztrácet čas přemejšlením o tom, co jste snědli, co jíte nebo co budete jíst. A vidíte, že lidi kolem vás to řeší pořád. Ale pak si vyrobíte thajský jídlo a zmrzku a zjistíte, že jíst je taky skvělý.

906322_710680848978299_205190768512620140708225223

Večer jsem šla na jógu na letný, co učí nějakej kluk z facebooku. Většinou jsem ze skupin cizích lidí dost nervózní a když jde o sport, je to ještě mnohem horší.  Jenže tam byly samý holky, co byly jako já, co se tak akorát ohýbaly, tak akorát usmívaly a vůbec to bylo takový akorát. Cvičilo se na terase polorozpadlý budovy, co chtěj nějaký sluníčkový lidičky zachránit. Je to tam fakt hezký. Rozvibrovaly se mi vazy a položím hlavu na kolena.

63540115264325722920140705000518

WP_20140704_01120140704211734

10530707_792973910735876_8581764342167633573_n

Přestat podávat cihly.

Postavili jsme kolem sebe tolik zdí až nakonec zůstalo jenom několik děr, který se nahodí ani a okna. Některý udělal pěstí, jiný měl jako únikový východy. Rozběhl se a utekl. Daleko. I když pro některý lidi není nikde dost daleko. A tam stále pracuje na tom, aby všechny díry, kterejma vidí kusy mýho těla, zastavěl, zabouch dveře a nemusel už nikdy vidět. Cítit. Dívám se na to a prostě jen odmítám podávat cihly. Protože já už nechci žádný zdi. Ani ty čtyři, ve kterejch bydlim.

WP_20140701_00620140701193534

U popelnic jsem vzala pár krabic a začala třídit starý vzpomínky, nepotřebný věci, spousty oblečení různejch velikostí, nahromaděný věci, který slouží jenom k tomu, aby zabíraly místo. Abych se cítila obklopená. Abych se mohla topit ve věcech, v melancholický sebelítosti nad útržkama minulosti. Nakradený svorky z kanclu, materiály ze studia sociální práce, korálky, co jsme prodávaly na španělský pláži, šmuky, artefakty ztacenejch vztahů.  Všechno to narvat do krabic a poslat do blanska. Minulost k minulosti. Tenhle pokoj je pro mě moc velkej. Tak velkej, že se sem vejde všechno a to znamená, že ho můžu plnit svejma pocitama a on nikdy nepraskne. Můžu nahromadit dvacet let svýho života a každej večer si prohlížet kamínky, mušle, fotky a nakonec se z toho posrat. Ale já už nechci mít milion věci a srovnávat, jestli jsem byla včera lepší, bohatší, šťastnější nebo jestli jsem vpřed rokem víc milovala. Lidi pořád srovnávají. Jdu po ulici, vidím milou holku a první, co mě napadne je „sakra, proč nemůžu bejt jako tahle šťastná, milá a krásná holka“ a pak začnu přemejšlet, kdo jsem a kdo je víc a úplně zapomenu, že si prostě můžu užít tu chvíli, kdy míjím milýho člověka a že se můžu usmát a vysrat se na věčný soutěžení. Lidi pořád srovnávají. Tak srovnávám věci do krabic a myslím na kluka z minimalistickýho blogu, kterej má jenom padesát věcí a vím, že takhle minimalistická nikdy nebudu.

WP_20140701_00720140701193704

WP_20140701_00120140701193418     10514813_792148674151733_1950370009_n