Jeden, ale jenom trochu.

Slyšela jsem to už tisíckrát. Viděla jsem to už tisíckrát. Každej den ty samý věty, to stejný nemůžu s tebou bejt, pořád dokola další a další miluju tě, ale…  Tisíckrát ty stejný rány o zeď. Při každý z nich cejtim, jak sebou trhnu, jen tak nepozorovaně, někdy jen zavibrují konečky prstů nebo se stáhnou ramena. Stačí rychlej pohyb, ten šílenej tisíckrát viděnej výraz v očích a moje tělo se jemným trhnutím snaží srovnat, připravit se, utíct. Slyšela jsem to už tisíckrát a dneska ráno naposledy. „Být s tebou znamená, že se zabiju.“  Když za váma někdo jede přes půl evropy a jeho hnací motor není láska, ale žárlivost. Když od vás někdo utíká přes půl evropy a myslí si, že se něco změní jenom tím, že autobus ujede 1700 kilometrů.

Objevil se tu nečekaně. Prostě najednou stál pod okny a několik hodin trvalo uvěřit, že je to on. Že voní stejně, že má ty stejný oči, ve kterejch je nacpanej vesmír. Zvykala jsem si na jeho přítomnost. Zkoušeli jsme si něco říct. Ale slova nás vždycky zrazovaly. Milovali jsme se. A byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Vtěsnali jsme nohy do jednoho spacáku a on řekl pojďme být jeden, ale jenom trochu. Protože když kus toho jeden pořád někam utíká, nikdy nemůžete bejt úplně. Myslím, že od tý doby, co běhám, už neutíkám.

10551902_798479510185316_1505597359_n

V sobotu jsem běžela dlouho. Běžela jsem po vesnický silnici k zatáčce a bežela jsem za zatáčku a běžela jsem po poli. Myslím, že jednou dokážu běžet dvacet minut a nezastavit se. I když nevím, k čemu je to dobrý, cítím, že je to dobrý. Chodím. Vzdálenosti se zkracují. Vím, že můžu přejít půl prahy a nakonec se vždycky dostat do koutu svýho světa kdesi v holešovicích. Vím, že můžu jít a nikam nedojít.

Šla jsem z letný s klukem, co se nebál. A tak dělal všechny ty věci, kterejch bych se bála, kterej se bojí i můj kámoš máša a tvářil se, že je to vrcholně spontánní. A já mu to věřila. Čtu teď knihu o spontaneitě, co jsem si objednala z libereckýho antikvariátu. Voníš jako indie, řekl.

Na posteli jsou rozházený věci z cest. Omílaný sklíčka, otupený časem, kdy jen ležely na pláži. Peníze cizích měn, prázdný obaly od tabáků. Prášky na depresi a učebnice angličtiny. Sedím v těch věcech a přemýšlím o člověku, kterýmu patří. Přemýšlím o věcech, o kterejch jsem přemýšlela už tisíckrát. Chtěla bych, aby to dneska bylo naposledy.

WP_20140711_00220140714131835

10484032_797168216983112_9042670032632234809_n

WP_20140713_00120140714132125

WP_20140712_00620140714131952