Různé formy sexuálního obtěžování, násilí nebo nátlaku jsem zažila od spolužáků, kamarádů, opilých mužů, dělníků, vysokoškolských pedagogů, od příbuzných, od náhodných kolemjdoucích. Ti lidé neměli nic společného, jen to, že to byli lidé. Často milí, usměvaví, vtipní, pozorní, vzdělaní nebo taky nevzdělání, chmurní a nudní. Byli to obyčejní lidé z vesnic, měst, obhájci statutu quo. Byli to také moji známí a přátelé, i takoví, co si říkali feministé. Byli to i někteří z vás.

To těžké není jenom vypořádat se s těmi lidmi a situacemi. To těžké je taky to, jaké reakce přicházejí, když o tom začnete mluvit. Ponižování, zlehčování, nepochopení, svalování viny nebo vysvětlování, že to byl jen vtip, že přeháním a nebo staré dobré řeči o hysterii. Lidé se neradi mění a raději si hlídají smradlavý píseček, kde si můžou sáhnou, zapískat, plácnout nebo vzít sex, když se jim zrovna chce. Ale halit to, že chcete zachovat tento status quo do ponižování, zlehčování, nepochopení, svalování viny nebo vysvětlování, že to byl jen vtip, že přeháníme nebo jsme hysterické, to je nakonec jen další prohlubování zkušenosti s takovým násilím. To raději přiznejte, že vám to takhle vyhovuje a že je to pro vás výhodné.

Jsem ráda za každého, kdo se postaví tomu obránci statutu quo v sobě, protože to je způsob, jak se můžeme jako společnost na poli sexuálního chování pokusit někam posunout. Moc nás zavazuje. Pro mě je to nejen závazek vůči mně, ale taky blízkým, ostatním, těm, kdo nemají takovou moc, vůči společnosti. A tak se učím zacházet s mocí a využívat svá privilegia jinak, než pro obhajobu světa, jak ho známe (a který nevyhnutelně směřuje ke svému konci).