Poprvý jsem cestovala před deseti lety. Měla jsem dvouřádkovej telefon, ešus a pěnovou karimatku. Před deseti lety se internet vytáčel přes telefon a každej měl pevnou linku. Sbalila jsem si krosnu, vypadla a nikdo mě něvěděl. Tenkrát nebyl žádnej facebook, žádný tři-gé připojení, chytrý mobily. Prostě ste šli na benzínku pro atlas a pak do turistickýho infocentra. Do kempu, co vám poradili na náměstí. Cestovala jsem po dunách, po městech, po lesích a nakonec nejlíp bylo vždycky ve chvíli, kdy jsem si rozdělala oheň. Tam jsem byla doma a mohlo to bejt u mý babičky na zahradě nebo u atlantiku. Dneska jezdím s chytrým telefonem a na letišti fotím selfíčka. Kdykoli můžu zjistit svoji přesnou polohu a dát vědět celýmu světu, jak je mi skvěle, strašně, smutno, že jsem opilá nebo že mě někdo miluje.

Po dlouhý době jsem zažila výlet na aktivistickej víkend. Noční diskuse se dostala do fáze, v níž ne-zrovna-nejmladší aktivista pro ostatní vygoogloval a nahlas přečetl definici slova anarchie. Asi největší přímá akce byla, když nějaká žárlivá holka zkoušela, jestli mi zlomí ruku, když na ni v noci dvakrát šlápne. Nezlomila, mám plnou paži náramků a to funguje jako superschopnost. Zase sem si nepamatovala svý texty a hudba se pouštěla z počítačovejch bedýnek. Punkový, takový to mám ráda. Nebrat to moc vážně. Ale divný je, že punk nesnáším.

Viděla jsem cvičit mažoretky. Holky, co se moc neuměly hejbat a pořád jim něco padalo. Ale tolik u toho svítily, že byste jim odpustily všechno a vzali je na cukrovou vatu. Já nikdy neuměla dělat nic organizovaně. A ještě u toho svítit. Teda začala jsem stříhat film a to je takový malý osvícení. Mý tady a teď se konečně zase odehrává v pražským pokojíčku a je to tak dobře. A je to tak. Na chvíli spustit kotvy a nechat se pohoupat. Na chvíli nemít žádnej směr.

Definuj!

Dívám se do zrcadla. Jako by se za posledních deset let moje tvář vůbec nezměnila a přesto se nepoznávám. Co znamená, že je mi dvacet sedm? Dívám se a nerozumím tomu, co vidím. Když zavřu oči, cítím, že je mi pořád šestnáct. Jen toho trochu víc vím a mám ošklivý kocoviny.
Začínám si uvědomovat, že asi budu tahle holka ženy bába celej život a že bych to měla začít přijímat. Dívám se do zrcadla a nerozumím tomu, co cítím.

Dnes nepůjdu běhat. Za chvíli sbalím svoje věc do kufru a ty, který se tam nevejdou, odložím ke kontejneru. Tohle je můj poslední večer. Jsem nostalgická. Tobe se dneska ostříhal a vypadá trochu jako hitler. Stejně je to okouzlující člověk. Někdy je prostě úplně jedno, kolik vám a je a odkud jste, prostě víte, že jste ty stejný lidi a že nepotřebujete víc času, protože odteď už každej čas bude společnej. Tak jako byl i předtím. (Kike!)

K obědu byla smíchanina ze včerejška, k rýží s krevetama a kuřecím, přidali olivy a květák. Já měla špagety s včerejším lilkem a salát z melounu a okurek. Seděly jsme u stolu s dvěma tchaiwankama a povídaly jsme si o svejch minulejch životech. Já byla dvakrát princezna a jednou voják, řekla ta s japonskejma rysama. Mě ve středověku ušlapal běžící dav, řekla jsem. Tyhle buddhistický holky. Vůbec jim nemusíte vysvětlovat, že věříte na minulý a budoucí životy a že svět je cyklus, protože ony to vědí a vědí to líp než vy a ještě vám řeknou, že politickej systém umí zneužít i karmu a tvrdit v některejch zemích, že to, že sou lidi chudý je jejich utrpení, protože byli v minulým životě svině.

Dost si tu užívám všechny ty přízvuky, který si lidi nesou ke svý angličtině. Dneska je den, kdy jsem dala svý první anglický interwiev. Chtěla bych si ho přečíst bez úprav. Byl to boj, ale ten novinář byl dost přívětivej a tvářil se, že rozumí všemu, co se mu snažím říct. Tuhle práci dělá už 34 let a prý je “established”. A bude žít v new Yorku, až se jeho syn konečně odstěhuje z domova.
Poprvý jsem tady usnula v kině. Film o chlápkovi, co v sedmdesátkách fotografoval nazi-punkovej gang ve francii. Žid, kterýmu se zalíbili nazi-punkový kluci. Viděla jsem drama o slepým teplým teenagerovi, co se poprvý zamiluje. Sedím v tom kině a už zase bulím. Sedím v kině a přemýšlím o lásce.

A najednou není žádný kino, jenom ta scéna v mojí hlavě. Vidím kluka mlátit hlavou o nábytek tak silně, že když se na mě pak otočí, v pološeru jen na sekundu zahlídnu odlesk zkrvavenýho čela. Všimne si toho, že krvácí, utíká bytem, utíká do koupelny a zamkne se. Prosím, aby otevřel. Protože nevím, jak je ta rána hluboká. Prosím a mám strašnej strach. Stojím za zamčenejma dveřma naší koupelny a prosím, aby otevřel, abych věděla, že neumírá. Sedím v kině a přemýšlím o lásce a vím, že takhle moc už nikdy milovat nebudu. A taky vím, že některý obrazy budou v mojí hlavě už napořád. Jako ten, kdy jsme byli jediný dva lidi na tyhle zemi a milovali jsme se tak, že vesmír zanikal a znovu vznikal, pořád dokola, jen kvůli nám dvěma. Budu tahle holka, žena, bába celej život a musím si na to zvyknout.
Dneska zabalím svůj kufr a co se do něj nevejde, odložím u popelnic. Moje hlava je kufr, do kterýho se vejde všechno.

S dekou vypůjčenou z místní kavárny a dvěma přikrývkama jsem dnes cítila jenom malou zimu. Zdály se mi špatný sny a když jsem se v nich probouzela, ze světla za oknem jsem měla pocit, že už můžu spát jen chvíli. Ale ta chvíle byla vždycky nekonečná a tak se mi zdály další a další sny o tom všem, co jsem nechala za sebou. Cítím vztek. Venku je hezky, běhat jsem šla jen v roláku, ale můj vztek to nezmenšilo. Cvičila jsem jógu, sprchovala se horkou voudou, studenou vodou, pila jsem džus i vodu, snídala spoustu zeleniny a zen pořád nikde.

Běžela jsem k lesu. Lesy jsou tu podobný jako u nás, jen ty cesty k nim vypadají jinak. Vedou podél nízkejch dřevěnejch domů s dvorkama, podél upravenejch trávníků, podél vstupních dveří, u kterejch se třepotají malý švédský vlaječky. Tyhle domy jsou natřený na červeno, protože se tu těžilo něco červenýho a každej si z toho dělal barvu na fasádu. Ukázalo se, že to je toxický, ale baráky jsou červený dál.
Potkávám tu hodně muslimek, chodí po cyklostezkách. Běžím vedle nich a říkám si, můžou taky běhat? A mají pod svým hábitem sportovní podprsenku? A když dojdou dostatečně daleko, tak..?
Typickej Švéd podle zkušenosti z Borlange je buď muslim nebo černoch, hipstry a švédský hárdkóristy jsem potkala tak čtyři. Lidi jsou tu barevný a je to dobře.

U oběda mi Tobe řekl, že v jeho městě (asi třicet kiláků odtud) žije pět tisíc lidí. And ten thousands in forest, dodal. Odpoledne jsme jeli na krátkej výlet do lesů. Byly tam stezky – jedna vlčí a jedna, kde byly hony na čarodějnice. Rozhoupali jsme most, smáli jsme se a nadávali na internet a média a techniku, ale pak mu přišel e-mail a šli jsme zpátky. Do práce.

Tohle je ten most!

Prochodila jsem tu dnes před deset kilometrů, přešla jsem město napříč a hledala řeku. Je jenom na mapě? Viděla jsem film o indickým páru, kterýmu unesou dítě a to se už nikdy nevrátí. Hodně jsem brečela a když jsem šla domů, hrozně jsem si přála, aby tam někdo čekal, aby mě obejmul a řekl mi, že tenhle svět není doopravdy, že je to celý jenom film a že skutečnej svět je ten, kde se všichni cítí šťastný.
Sedím v pokoji a cítím samotu.. Dnes ráno jsem o samotě přemýšlela a došlo mi, že se už moc necítím sama a že ani necítím potřebu být sama. Naučila jsem se dávkovat si lidi. Naučila jsem se dělat věci, když se mají dělat a pořád nepřemýšlet. Ale pak uvidíte jeden indickej doják a přemýšlíte a přemýšlíte a nikam to nevede a přemýšlíte, proč to nikam nevede a snažíte se nepřemýšlet a.

Smazala jsem si Martina z facebooku. V kostele jsem Tobiasovi vyprávěla o svý minulosti. O křesťanský rodině, do který nepatřím. Když jsem skončila, zeptal se: And then? A já pod levitujícím Ježíšem odpověděla: Then god left me. Prošli jsme hřbitovem, kterej byl hrozně upravenej. Nikde na hrobech nebyly vánoční ani velikonoční ozdoby (jako jsem to viděla minulej tejden na Olšanskejch u nás.)
Zítra dopoledne promítám film. Vezmu si šaty, co jsem si tu koupila a děravý silonky. Budu mluvit rusko-indickou angličtinou a budu se cítit trapně. Myslím, že ovuluju. Chtěla bych, aby mě neopustil.