Poprvý jsem cestovala před deseti lety. Měla jsem dvouřádkovej telefon, ešus a pěnovou karimatku. Před deseti lety se internet vytáčel přes telefon a každej měl pevnou linku. Sbalila jsem si krosnu, vypadla a nikdo mě něvěděl. Tenkrát nebyl žádnej facebook, žádný tři-gé připojení, chytrý mobily. Prostě ste šli na benzínku pro atlas a pak do turistickýho infocentra. Do kempu, co vám poradili na náměstí. Cestovala jsem po dunách, po městech, po lesích a nakonec nejlíp bylo vždycky ve chvíli, kdy jsem si rozdělala oheň. Tam jsem byla doma a mohlo to bejt u mý babičky na zahradě nebo u atlantiku. Dneska jezdím s chytrým telefonem a na letišti fotím selfíčka. Kdykoli můžu zjistit svoji přesnou polohu a dát vědět celýmu světu, jak je mi skvěle, strašně, smutno, že jsem opilá nebo že mě někdo miluje.
Po dlouhý době jsem zažila výlet na aktivistickej víkend. Noční diskuse se dostala do fáze, v níž ne-zrovna-nejmladší aktivista pro ostatní vygoogloval a nahlas přečetl definici slova anarchie. Asi největší přímá akce byla, když nějaká žárlivá holka zkoušela, jestli mi zlomí ruku, když na ni v noci dvakrát šlápne. Nezlomila, mám plnou paži náramků a to funguje jako superschopnost. Zase sem si nepamatovala svý texty a hudba se pouštěla z počítačovejch bedýnek. Punkový, takový to mám ráda. Nebrat to moc vážně. Ale divný je, že punk nesnáším.
Viděla jsem cvičit mažoretky. Holky, co se moc neuměly hejbat a pořád jim něco padalo. Ale tolik u toho svítily, že byste jim odpustily všechno a vzali je na cukrovou vatu. Já nikdy neuměla dělat nic organizovaně. A ještě u toho svítit. Teda začala jsem stříhat film a to je takový malý osvícení. Mý tady a teď se konečně zase odehrává v pražským pokojíčku a je to tak dobře. A je to tak. Na chvíli spustit kotvy a nechat se pohoupat. Na chvíli nemít žádnej směr.
