Člověk má hodně poloh. Niternejch poloh, ve kterejch existuje. Polohu, ve který se narodí a polohu, ve který umře. Polohu, ve který je, když je potmě, když venku prší nebo když ulice voní vlhkem. Polohu, kterou objevuje, když se dívá na moře. Mám hodně poloh.

A některý jsou nesnesitelný, řekl mi. Představím ti režisérku, co je jí šedesát, ta píše to, co žije, řekl taky. Jenže polohy, ve kterejch píšu, nejsou pro lidi. Žít potmě znamená se každej den narodit ve stejný poloze a v jiný umřít. Žít potmě znamená žít věty, který nejdou říct. Který jdou napsat.
Má niterní kamasútra má hodně poloh. Je to kniha pro jedny oči. Moje oči.

Zabalila jsem se do šátku cizí holky, sedím v tmavým koutě velkýho sálu a kolem mě jsou lidi. Kolem mě je hudba a drinky a plakáty na filmovej festival. Kolem mě je hádající se pár, tančící pár, kluk na mdma, kluk, co o sobě říká, že je sráč a já mu to chci uvěřit. Kluk, kterej tančí na stole a je to to nejpřirozenější v celým sále. Na některejch lidech to poznáte. Úplný a celý. Ale možná jenom, když jste ve stejný poloze. Kolem mě je tolik lidí, že jsem před nima utekla do šátku cizí holky. Nepoznám, kdy je to ještě deprese.

Mívala jsem deprese, řekla jsem K. Měla jsem mrtvici a únavovej syndrom a taky jsem potratila, řekla jsem. A pak v květnu před čtyřma rokama jsem poprvý běžela wilsonovým lesem a byla jsem zase na chvíli `úplně` a `cele`.

Člověk snadno zapomíná – a každá poloha přejde jako kocovina. Do jiný polohy. Mám hodně poloh a vůbec nevim, který jsou nesnesitelný. Třeba ty, co jsem měla včera v noci, když jsem říkala, že seš sráč.

Přišla cizí holka a na chvíli si půjčila svůj šátek. Můžu vás obejmout, řekla a mě napadlo, že jsme pro tu chvíli ve stejný poloze.