Adamov, kterej zabírá strašně moc místa

Oslo vypadá jako Adamov. Aspoň na první dobrou, když se vynoříte z tři kilometry dlouhýho tunelu. Spousta baráků ve svahu, poskládanejch u sebe. Z bílýho sněhu vystupuje jenom šedej beton. Trať lemují graffity. Ve skutečnosti si nejde nic doopravdy prohlídnout. Vlaky tu jezdí tak rychle, že není možný pozorovat krajinu a rozeznat soba od losa. Možná proto si představuju Adamov, důvěrně známou krajinu, na místě týhle rachlovlakem rozmazaný šedobílý scenérie.

Z Adamova se ale za sedm minut, kdy zastavíme na centrálním nádraží, stane Praha. Uvědomuju si, že jsem se nechala chytit do pasti hlavního města. Že teď už mi evropský metropole přijdou obyčejný. To, že někde mají barák z jinejch cihel nebo vyšší věže nebo větší náměstí, je mi ukradený. Všechno je Praha. Lidi jsou tu teda trochu víc barevný a A. říkala, že když venčí psa, bojí se, že ho nakopne nějakej muslim. 25% oselských obyvatel jsou přistěhovalci, píše se na wikipedii. Takže žádný zástupy severskejch typů. Včera v autobude jeden kluk vypadal jako Vojta. Seveřan z Prahy. Ve čtvrti kde bydlím, jsem za dvy dny potkala lidi mnoha etnik. Nejvíc se mi líbí tmavovalsá starší žena, která prodává pletený ponožky před sámoškou. Má na sněhu položenej šátek a na něm vystavených asi pět párů šedofialových ponožek a jinak nic. Neměla jsem odvahu zeptat se, za kolik. Cítím se hůř než ona, když zalízám do nepopsanejch dveří.

Oslo není Adamov, protože zabírá strašně moc místa. Ta plocha je cejtit. Myslím, že teď už se mi líbí jen prostorný placatý města, který můžete projíždět na kole a města plný parků. O parcích, které potkávám, jindy.

Pořád přepočítávám prachy. Je to moje cestovatelská posedlost a neumím se jí zbavit. Pamatuju si, jak jsem si nikdy nechtěla nic koupit, protože chleba stál třikrát tolik, protože pivo stálo šestkrát tolik, protože… Teď je to jiný. Koruna je silná. Věci v Oslu stojí ani ne dvakrát to, co v Praze. Ale norský platy jsou třikrát větší než naše. Kdy se to stalo, že se z Prahy stalo turistický předražený město, který si lidi s mojí kupní silou nemohou dovolit? Kdy se stalo, že pro nejbohatší evropský země u nás přestalo bejt levno. Kdy se to stalo, že jsem si někde nepřipadala jako holka z východu, která všechno pětkrát přeplatí. Pokaždý, když tu něco přepočítávám, nechci se vracet do města posedlýho prachama, vybydleným centrem, airbnb, obchodníma centrama všude. “Stejně bych chtěla, aby tu byl park,” řekla jsem obchodníkovi s obchodními centry na terase Quadria. Na terase, odkud vidíte cělý město přes soukromou terasu Radovana Vítka. “To máš štěstí. Tam, co je vzorkovna, bude za 4 roky park,” řekl mi. Mám štěstí, protože za čtyři roky bude místo Kolkovny park? Budu mít štěstí, když budu za čtyři roky mít za humnama pole. “Tam, co je Kolkovna, tam to srovnají se zemí a udělají park. A pod ním obchodní centrum,” dodal.

 

 

 

Severní nástupiště

Náš pilot je srab. Viděla jsem odletět snad půlku Prahy na dovolenou, zatímco nám letištní služba přijela umýt křídla. Španělský písničkářky z autobusu na letiště přistávají v jarní Barceloně, dvě stě lidí v mým boeingu jezdí přes čtyřicet minut po zasněžených ranvejích Václava Havla. Jedově žlutej prostředek cáká po hektolitrech všude kolem. Dívám se na to miniaturním okýnken a přemýšlím, jestli tahle “už osm let nejlépe hodnocená” nízkonákladovka používá ekologický prostředky, když už jima zaplavuje celý letiště. Pak si uvědomím, že za chvíli vzlétneme – snad – a přehodíme zapálenou benzínku přes půl Evropy a že by to klidně mohli stříkat benzínem a herákem.

Ze sedadla u okýnka, který mi náhodným losem přidělili, mám fakt radost. Tím víc, že letím do krajiny jezer a hor. Dvacet vteřin po startu vidím jenom bílo. Trvá to celý dvě hodiny, takže mám vypálený zorničky a katarzní pláč “když vidím severskou krajinu” se tentokrát nekoná.

O Norsku nic nevim.

Myšlenková mapa Norska v mý hlavě: Losos. Vlajka. Fjordy. Hádka mezi Maj Brittovou a Dopplerem v mý oblíbený knize o tom, zda je lepší Norsko nebo Švédsko. Nepamatuju se, kdo byl odkud. Lyžování. Svetr se vzorem. Fousatý chlápci. Sněhulák. Film, kterej jsem nepochopila.

Natočili ho loni podle detektivky Joa Nesba. V trafice na letišti měli všechny jeho knihy, ale ne, to si neudělám. Stačí, že je tam minus deset. Koupila jsem si v rámci příprav na cestu Norskou čítanku. To stačí. Povídky  prý nejlepších místních autorek a autorů. Je psaná dvojjazycně. Mohu podle ní mluvit.  “Myš domácí si koupila plnící pero.”- “Musen hjemme kjøpte en fyllpenn.” Ta kniha je v kufru. V té trafice jsem totiž nakonec koupila Žítkovský bohyně. Knihu, co už 130 000 lidí dávno přečetlo. Ale já mám čas až teď.

Stal se ze mě člověk pěti zameštnání, kterýho nejvíc zajímá, jak rychlý připojení bude v bytě, kde bydlím. Objem práce, kterou si na ten týden vezu, by mý pomalejší kolegy stál tak měsíc života. Od doby, co nepiju, jsem člověk pěti zaměstnání. Alkomilovnice, která vyměnila chlast za práci. Možná. Takovej Prchal bez ambicí. Anebo třeba nekecám, když říkám, že za rok skončím, opravím dům a budu žít v souladu. Jak nepomucká bohyně.

 

 

 

Z deníku, který už si nevedu: většinou necítím nyc

FullSizeRender

Pomníky. Lidi moc rádi staví pomníky. Pomníky plný umělejch kytek, ke kterejm choděj soucítit. Kamenný, prachem zapadaný pomníky, který připomínají, že za svobodu, pravdu a lásku někdo musel umřít. Chodíme kolem takovejch pomníků a některý u nich zpívaj hymnu a chtěj opakovat historii a znovu nutit lidi bojovat za svobodu, pravdu a lásku a pak postavit další pomníky. Pomníky neznámejm hrdinům jsou vrcholem naší potřeby si pamatovat a jsou nám stejně úplně k ničemu. Lidi potřebujou obličeje a modly, do kterých se vtělí a vtisknou do nich všechno dobro světa. Včera nás vyhodili ze třetího patra Českýho centra, protože jsme byli nevhodně oblečený. Český migranti s čepičkama santa clause a plyšovejma sobíma parohama nás vykázali z patra zasvěcenýho Havlovi a on se na to díval ze svý podobizny. Mír a lásku! Lidi rádi staví pomníky a Američani jsou v tom o dvacet levelů vejš. A tak postavili dvě obří kašny, který budou navždycky připomínat, že jsme si zvolili kontrolu místo svobody, že jsme si zvolili “bezpečí”, který stejně nemáme, protože kdybych šla do metra s pěti kilama trhaviny, nikdo si nevšimne. A navíc kontrolní turnikety udělají jenom to, že při nějakým tom sebevražedným atentátu budou lidi pomaleji zdrhat a víc jich chcípne. Ale zas každej zaplatí svý 3 babky za svezení.

12375032_1072574716109126_2346538545717799851_o

Hasiči. Hasiči jsou tady skoro stejně důležitý jako bůh. Požárních alarmů je tady snad ještě víc než kamer. Všichni jsou totiž posedlí strachem z ohně. V každým baráku má nějakej ten hasič půlúvazek, tak chodí a kontroluje hasičáky, od suterénu po střechu, pořád dokola v marný naději, že jedou objeví plamínek nebo jiskřičku, která prozáří jeho zatraceně nudnej job. New York byl celej dřevěnej, shořel a pak postavili rovný ulice a všechny je pojmenovali podle čísel. Je tady snad jedinej barák, kterej zůstal z doby “před požárem”. Všichni jsou tady posedlí strachem z ohně, protože tady žije a maká deset miliónů lidí natlačenejch do deseti až šedesáti pater a když začne hořet, lidi v patrech nad váma jsou v prdeli. Požárních alarmů je tady asi tolik jako hlávek okrasnýho zelí. Těch je v NYC asi milion. Na těch nejneočekávanějších místech jsou fialový a bílý hlávky okrasnýho zelí. Ground Zero, Times Square, před každým hotelem, divím se, že hroby a pomníky tady nejsou celý ztracený ve vrstvě okrasnýho zelí.

Předevčírem nás vzali na střechu. Viděli jsem do dvanáctýho patra všech baráků kolem a to bylo všechno.

12374729_1073531376013460_3908496151198179838_o

Potkala jsem kluka, co hraje na kytaru a možná mě políbil a možná se mi to jenom zdálo po vší tý whisky, vínu, co chutná jako by ho už někdo smíchal s kolou, a jedný plzni. Co se stane v New Yorku, zůstane v New Yorku. 

Nemohla jsem spát a tak jsem přemýšlela o všech šuplících a skříních, co jsou vevnitř. A začala třídit lidi jako spodní prádlo. Některý lidi jsou touha a to znamená, že se neusmíváme. Znemaná to vesmír. Divokost. Znamená to usínat v očích hurikánů a probouzet se horkostí, pořád dokola, až nevíme, jestli je ještě noc, nebo už jsme slepí. Hravost znamená, že se koušeme do posledních článků prstů, ústních lalůčků, díváme se na toho druhýho jako na estrádu z televize. Hravost znamená, že to ráno nebude trapný. Mám i skříňku na soucit a to je, když je vám sebe nebo toho druhýho líto a tisknete se k němu a přitom víte, že je to charita anebo terapie. I když některý lidi kolem mě pochybujou, že jde sbalit člověka na zoufalství (na priglu je k tomu odborná literatura), já už se párkrát nechala a teď leží tyhle lidi ve skříňce soucit. Další šuplík je nic a není to zen, nirvána ani osvobozující prázdnota. Je to nic necítit. Ležet a vědět, že na tomhle místě a v týhle chvíli nemáte co dělat. 

Crazy girls are easy to love, říká písničkářka s nakresleným obočím v klubu v East Village. Vypadá strašidelně, ale když začne zpívat, představuju si všechny ty muže, pro který je tak easy to love.  Většina lidí v týhle newyorský putyce zpívá o lásce a některý i trochu o bohu. Dvacátej týpek, kterej miluje nebo nemiluje holku, kterou má nebo nemá. Hlavně sem neplíst politiku, zpívat se přece má o osobním. Proč by mě mělo zajímat po desátý zlomený srdce holky, kterou neznám, víc než politická situace země, která se pasovala do role světovýho lídra, netuším. Ale možná prostě budou vánoce a všichni chceme předstírat nebo se na chvíli doopravdy cejtit šťastný, a tak přestaneme mluvit o politice, nakoupíme dárky a zrekapitulujem rok dřevěný kozy. Bolelo to, mohlo to bejt horší a určitě bude líp. Holka, která zpívá o bolesti, přijela z Kanady, kde celej život snila o týhle chvíli. O chvíli, kdy tak nějak falešně zazpívá o tom samým jako dvacet lidí předtím. 

Mám ráda krajinu, ve který je víc stromů než domů a ve který jsou jejich koruny výš než věci vytvořený člověkem.

Nejvyšším bodem NYC je kopec na Staten Islandu, 120 metrů nad mořem. Místní krajina je takový Blansko a okolí.

nyc

V Chinatown jsem jediná, kdo nejí hůlkama. Popravdě mám takovou kocovinu, že nedokážu jíst ani vidličkou. Upíjím nejdivnější polívku s mořskejma řasama svázanejma do mašliček. Hodně myslím na migranty, protože včerejší hospodský kecy se k nim samosebou stočily a já si vyslechla, že musíme chránit hlavně ten náš národní humor. Možná to celý byl humor a já ho nepochopila. Pět generací zpátky žila část mý rodiny v Itálii, tím by to mohlo bejt. Sedím v restauraci v Chinatownu a na čtyřiceti metrech čtverečních jsou lidi všech barev a je to úplně jedno, nejím hůlkama a je to úplně jedno. 

12356673_1074811565885441_3276516879778519673_o

Chci něco opravdovýho, jenže všechno je to jenom takový možná.
12362780_1073531602680104_1069062671678508285_o
12370818_1073531526013445_3673414403654955397_o
10636670_1074558639244067_2803941965372165410_o

Pravidla pevnosti: New York City

WP_20151208_18_26_57_Pro

Poprvý v životě opouštím pevnost Evropa. Poprvý sedím v transatlantickým letadle a připadám si jako ten den, kdy jsem šla přes Vltavu a snažila se pochopit, jak tohle místo může být najednou můj domov. Praha. Město, kam se jezdilo na školní výlety a s rodiči za odměnu. Připadám si, jako když jsem začala vídat lidi z televize, politiky a celebrity a přijímala je jako součást normálního života. Sedím v letadle, který jede do města Přátel a Sexu ve městě. Do města, kde se před čtrnácti lety odehrály útoky na dva vysoký baráky a teď musí všichni dávat otisky prstů a sítnice a odpovídat na otázky jako “kdo a kde balil vaše zavazadlo”, “s kým bydlíte” a “kdy jste měla poslední menstruaci”?
V letadle mi letušky nosily veganské jídlo a nalévaly džusy a vína a já jim chtěla neustále děkovat, jako chci děkovat vždycky, když dostávám něco, co jsem si jako holka z blanska nikdy nepředstavovala, že bych mohla dostat. Svět hotelů a letenek, vozíků plných drinků, placené úsměvy posádky, poslíčků a ředitelů a ředitelek nejrůznějších institucí. Někdy vidím tenhle svět jako pokrytecký, ale jindy mám pocit, že je zkrátka jenom jiný a pro spoustu lidí je to jediný z možných světů.

Ve sklepě. Bydlíme ve sklepě. Bydlíme ve sklepě na Manhattanu, kde byty stojí asi dvacet milionů dolarů. To je v přepočtu asi tolik, kolik má jenom Babiš, Kellner a skoro měl Ransdorf. Na dveřích máme napsáno šatna a vedle je zaměstnaneckej vstup pro prekarizovaný zaměstnance luxusní restaurace. Robin chlastá, protože je to nejsubverzivnější akt. Čekám, kdy si dá cigáro na pokoji a přijedou hasiči (hasiči jsou velký téma, k těm se vrátím jindy).

WP_20151208_13_22_54_Pro-1

Martin Řezníček říká, že New York City je jediný místo, kde by chtěl žít. Vypráví o tom, jak z něj Guillani udělal docela bezpečnej prostor, o gangsterech, vraždách a místech, kde se nevyplatilo vystupovat z metra. Všechno se změnilo. Za bezpečí se tu platí nesvobodou. Cedule všude kolem hlásají “If you see something, say something” a nebo “No parking anytime” a nebo “No smoking anywhere”. NYC je město příkazů a zákazů. “Moje nájemní smlouva je asi takhle tlustá”, říká ředitelka Českýho centra a ukazuje mezi palcem a ukazováčkem vzdálenost jeden centimetr. To, že si v nájemním bytě (kterej samosebou vlastní korporace), nezapálíte, je běžný, tady si totiž nezapálíte nikde. Ve smlouvě se prý taky dočtete, že je možný udělit pokutu za “podivné pachy”. Vonný tyčinky si zapalujte s cigárama na ulici, ve vzdálenosti tři metry od domu. Kouřit se tady nesmí nikde. NIKDE. Naproti Českýmu centru je bar, kterej se jmenuje Cigar In, mám chuť přivázat na svůj tabák kámen a prohodit jim ho za tu provokaci výlohou. Podle všech pravidel je ideálním místem pro kouření střed silnice. Když jsem chtěla jít na cigáro se sklenkou vína, černošská recepční se na mě dívala, jako bych měla na hrudi pět kilo trhaviny. Pokorně jsem odložila sklenku a dala si cigáro před vchodem. Za deset vteřit vyšla ven a ukazovala mi, kam až si mám jít tuhle tyčinku ďáblovu vykouřit. Až se vrátím do Prahy, sednu si do Liberálu a vykouřím krabičku a budu se cejtit naprosto svobodná. Možná pak na Řezáčově náměstí rovnou vypiju flašku vína a nechám na lavičce ležet odpadek. Možná zkusím od kluka na ulici koupit trávu, jenom pro ten pocit, že je to možný a že nepřiběhne žádná černošská recepční se slovy “If police come…. blah, blah, blah”.

Angličtina. Většině lidí rozumím. Mluví jazykem Gilmorových děvčat a Zoufalých manželek, protahují samohlásky a trochu zpívají, podobně, jako pro mě dřív zpívali lidi z Prahy, když se ptali přesně podle melodie, o níž nás na Moravě učili jako o melodii vět tázacích.

Jsem nemocná a trochu se předávkovávám homeopatikama a aspyrinem.

WP_20151208_15_10_39_Pro

WP_20151208_15_35_18_Pro

WP_20151208_11_57_13_Pro-1

Z jiného konce

Včera jsem poprvý zapálila oheň v kamnech. Všechem kouř se mi vpil do tváře. Měly jsme holčí večer a do mýho pokojíčku se nás vměstnalo jedenáct. Konečně jsem nemusela mít rukavice. Trochu jsem se bála rákosu ve stěnách a otravy, ale ráno se ten strach zdál zbytečnej. Uvařit čaj trvalo několik desítek minut. Tadeáš, kluk, co mu je sedmnáct a bydlí tu s námi, mi řekl, že dělat holčí večery je sexistický. Dopoledne jsem seděla na zahradě na slunci, nikde nebylo líp. Myslím, že mám zánět kyčle a tak ho natáčím k teplu, co se zdá spíš imaginární. Píšu ti stále ještě zkřehlými prsty, protože bych s tebou ráda šla do Brd na houby. A nebo třeba jenom šla.
Třeba do kopce.

DSC00534

 

Z jiného konce světa doznívají sirény
Tlak za pravým spánkem
Horko mezi stehny

Z jiného světa zní hlasy opilých lidí
Noc vypadá jako černá vánice
Zebe mezi žebry

Překroč mě

Pod postelí je zastrčený svět
Tak akorát pro dvě těla
A dva výkřiky

Různých vlnových délek

Srdce Evropy.

Stála jsem nad ním, sotva dejchal.

Naklonila jsem se a pozorovala jeho zarudlej hrudník. Dneska bylo třicet pět stupňů. Opaloval se někde na přeplněným koupališti a nenamazal se krémem. Dal si tři piva a pak šel nakoupit do alberta. Takhle to slíbil. Taška se skoro celá rozsypala. Měl v ní smetanu, eidam v akci, dvanáct deka slaniny, i když chtěl jenom deset. Měl v ní pytlík bombónů a dvě desítky. Stála jsem nad ním a jeho rozspanou taškou, skoro nedejchal. Chvíli jsem poslouchala. Sýpal. Tenhle stárnoucí pán s nákupem, kterej bude možná za chvíli mrtvej.

Existuje slušná šance, že je to nějakej slušnej člověk, latentní rasista, kterej díky uprchlíkům prožil svůj coming out. Dneska už by se mezi chlapama nebál říct, že čmoudi patří do Indie, ale že letadla jsou drahý, tak možná rovnou do plynu. Dneska už by se nebál říct, že potopit tři sta lidí na lodi je něco špatnýho. Dneska by šel do domobrany a pro svýho syna byl za hrdinu. Leží na chodníku a dusí se, zatímco na uprchlický lodi se dusí dalších dvacet negrů. Stojím nad ním a poslouchám jak sýpe.

V hlavě mám všechny štvavý články, všechny rasistický diskuse, xenofobní kecy, co jsem zaslechla po hospodách. Je slušná šance, že tenhle chlápek je obyčejná svině a že bych mohla jít dál, jako by šel on, kdybych tu ležela já se svou tmavou kůží. Mohla bych jít dál, jako by šel on, kdyby tu ležel bezdomovec.

Stojím and ním už deset vteřin. Volám záchranku. I když je šance, že je to nebezpečnej rasistickej příznivec Islám v Čr nechceme, volám záchranku a poslouchám pokyny. Mačkám mu hrudník. Je obrovskej. Jsem slabá. Vedle nás leží dvanáct deka slaniny. Tahle kultura masa a chlastu. Vedle nás leží igelitka s nákupem pro rodinu, kterou možná už nikdy neuvidí.

Chtěla bych mu ji přetáhnout za hlavu a nechat ho trpět za všechny xenofobní hovada. Místo toho mačkám jeho hrudník a skoro omdlívám. Protože je to člověk. Protože tahle chvíle rozhoduje o tom, jestli přežije a já ho nepotopím. Nejsem jako on, ale to neznamená, že ho tady nechám chcípnout uprostřed ulice.

11352471_982322538467678_952048891_n

Hvězdné nebe nad Brnem.

Viděla jsem brečet lidi, co sní o barikádách, i lidi, který už o ničem nesní. 

V týhle porodnici rodila moje máma. Sedím opilá na schodech protějšího baráku. Je to dvacet osm let. Co asi chtěla pro malý děcko. Jakej život si vysnila, když na svý jmeniny porodila černovlasou kudrnatou holku. Když se dívala z okna do týhle ulice, napadlo ji, že o dvacet osm let později tady budu sedět, dívat se do oken porodnice a přemejšlet, co chci?
Sedím opilá na schodech baráku a ženská, co chce domů, se dívá pohoršeně. Cejtím se, jako bych neměla žádný domů. Kluk vedle mě brečí a myslí si, že je to trapný. Mně se z toho chce taky brečet a chce se mi nasrat se na celej svět, ve kterým je to někdy tak složitý. Ale věřím. Věřím v lepší svět, protože podle kanta je to prej morální a já poslední dobou chápu, že jsem konzervativní a taky, že zahrnuju pojem morální do svýho slovníku. Jestli mi ještě někdo další bude v životě citovat kanta, tak se rozbrečim jako tenhle kluk na schodech, kterej za denního světla vypadá, že nemá žádný emoce.

V týhle porodnici rodila moje máma, říkám a chce se mi brečet, když tu o dvacet osm let později sedím opilá na schodech s opilým klukem, kdesi uprostřed brna, kdesi uprostřed vesmíru se zvětralým pivem v ruce. Jsem rád, že seš tady, říká a já jsem taky ráda, i když jsem nasraná na celej svět a blbě se mi dejchá, i když je to všechno složitý, aspoň na chvíli se cejtim, že jsem někde, kde mám bejt, i když je to tahle divná chvíle s bláznivým klukem před porodnicí.
Tenhle danajskej dar otevírat lidi. Brát si kusy jejich tajemství a vláčet je s sebou. Dívat se dovnitř, vidět, ale vůbec nevědět, co s tím. Možná to mám po mámě. Možná, že když se dívala oknem do ulice s malou kudrnatou holkou v náručí, viděla přesně tohle.

11292656_970161216350477_1253008575_n

11310982_970161476350451_135128085_n

Niterní kamasútra

11146313_952649761434956_4625400624669284098_n

Člověk má hodně poloh. Niternejch poloh, ve kterejch existuje. Polohu, ve který se narodí a polohu, ve který umře. Polohu, ve který je, když je potmě, když venku prší nebo když ulice voní vlhkem. Polohu, kterou objevuje, když se dívá na moře. Mám hodně poloh.

A některý jsou nesnesitelný, řekl mi. Představím ti režisérku, co je jí šedesát, ta píše to, co žije, řekl taky. Jenže polohy, ve kterejch píšu, nejsou pro lidi. Žít potmě znamená se každej den narodit ve stejný poloze a v jiný umřít. Žít potmě znamená žít věty, který nejdou říct. Který jdou napsat.
Má niterní kamasútra má hodně poloh. Je to kniha pro jedny oči. Moje oči.

Zabalila jsem se do šátku cizí holky, sedím v tmavým koutě velkýho sálu a kolem mě jsou lidi. Kolem mě je hudba a drinky a plakáty na filmovej festival. Kolem mě je hádající se pár, tančící pár, kluk na mdma, kluk, co o sobě říká, že je sráč a já mu to chci uvěřit. Kluk, kterej tančí na stole a je to to nejpřirozenější v celým sále. Na některejch lidech to poznáte. Úplný a celý. Ale možná jenom, když jste ve stejný poloze. Kolem mě je tolik lidí, že jsem před nima utekla do šátku cizí holky. Nepoznám, kdy je to ještě deprese.

Mívala jsem deprese, řekla jsem K. Měla jsem mrtvici a únavovej syndrom a taky jsem potratila, řekla jsem. A pak v květnu před čtyřma rokama jsem poprvý běžela wilsonovým lesem a byla jsem zase na chvíli `úplně` a `cele`.

Člověk snadno zapomíná – a každá poloha přejde jako kocovina. Do jiný polohy. Mám hodně poloh a vůbec nevim, který jsou nesnesitelný. Třeba ty, co jsem měla včera v noci, když jsem říkala, že seš sráč.

Přišla cizí holka a na chvíli si půjčila svůj šátek. Můžu vás obejmout, řekla a mě napadlo, že jsme pro tu chvíli ve stejný poloze.

11152692_953398694693396_2243314210696493261_n 11165872_955936337772965_873931530_n10533067_936731159693483_739562254_n

Střemhlav.

Co asi prolítne hlavou pilota, kterej se řítí z deseti kilometrů střemhlav k zemi? Na co asi myslí, když vidí špičatý obrovský hory tam dole a ví, že v nich za chvíli umře. Že umře i chlápek, kterej v záchvatu paniky bouchá pěstma do dveří od kabiny, že umře stopadesát dalších lidí, který ještě včera obdivovali gaudího šílený megalomanský stavby. Co asi cítí člověk, kterej se rozhodl zabít člověka, když letí střemhlav k zemi?

Sedíme v kokpitu a on říká, že už nemá co ztratit,. A že měl vždycky rád, když projížděli po kopcích za vesnicí, jezdili na nekonečný projížďky s otcem a jemu se zvedal žaludek, když jeli moc rychle z prudkýho svahu. Na chvíli cítí to samý.. Střemhlav k zemi. Říká, že otec umřel a jeho máma začala chlastat. Chtěl taky chlastat, ale vždycky nakonec zvracel krev a to už nebylo tak příjemný jako na těch kopcích. Zvedá se mu žaludek a říká byl jsem dlouho úplně sám. Samota ho nic nenaučila. Možná jenom nenávidět. Sedíme spolu v kokpitu a od stopadesáti lidí nás delí železný dveře. Jsou to jeho jediný kamarádi, na život, na smrt. Je mu osmadvacet a všichni z ekonomky se žení. Chlastají, cestují a nebo žijou v Americe. On chtěl bejt řezbářem, ale nakonec šel na ekonomku. Ve druháku se poprvý ožral tak, že o sobě nevěděl. Druhej den se probudil v parku a několik hodin jen tak ležel. Díval se na oblohu, na bílý čáry za letadlama, na černý ptáky a na větve, který mu lezly do výhledu. Asi umřu, řekl a sledoval, jak se čáry na obloze protnuly.

Mlčíme. Zbývá pár desítek sekund. Nestihnu se zeptat, jestli někdy miloval, jestli někdy běžel sám černou nocí, jestli se někdy odvážil tančit, jestli má oblíbenej fotbalovej tým a jestli jezdí na kole. Sedíme v kokpitu, beru ho za ruku. Chtěla bych se zlobit, otočit tlačítkem, vzlítnout a letět k moři, chtěla bych na něj křičet a vysvětlit mu, proč nemůže zabít tyhle lidi. Svý jediný přátele. Mlčím. Zbývá pár sekund a já necítím nic. Dívám se na hory, na kterejch zrovna lyžuje můj otec a vím, že jsem milovala, tančila, jezdila na kole, chlastala, běžela nocí a že poběžím znovu. S klukem, kterej se řítí střemhlav k zemi a na nic nemyslí.

 

 

Zkratka k osvícení.

Když se mě zeptáš, budu mlčet spíš než lhát, že ten příběh neznám…

11073496_936648063035126_1712922515_n

Kámoš si na facebook dává divný statusy. Směs nějaký metafory, alegorie, “myšlenky” a vtipu. Jindy opileckej výkřik o svým roztrhaným vnitřku. Úryvek svýho uvažování. Něco jako “město na chvíli zavřelo oči a já zahrál melodii na víčka kanálů, vypil jsem poslední pivo a sledoval proliferaci prahy v ranním světle”. Když to čtete, myslíte si, ten musí bejt divnej, Komplikovanej. Fascinující. Čtete úplně zbytečnej status, jehož jedným sdělení je světe, jsem hrozně divnej, upři na mě svý oči a přemejšlej, kdo jsem, I když to nevim ani já sám. Nepochop mě a nech mě bejt. Miluj mě a nech mě bejt.
Tuhle divnost si většina z nás interpretuje jako něco neuvěřitelně zajímavýho. Komplikovaný, fascinující lidi. Týpek, kterej celej večer nepromluvil, jenom těkal očima po kuchyni a občas je zavřel. Divnej tichej týpek, kterej určitě kriticky hodnotí všechno, co vidí a slyší, přemýšlivej člověk v rohu kuchyně, kterej se houpe na židli. Zajímavej. Řekne něco metaforickýho a nebo, když to jde “do hloubky”, něco zoufalýho. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.
V kavárně sedí holka, pije trojitý preso a občas si něco poznamená do deníku. Když se přijde zeptat na oheň stihne podat výklad nějakýho interaktivního díla, který viděla včera na verni. Fascinující. Do toho deníku si píše seznam věcí, který zapomněla koupit a interaktivní dílo byly otočný vstupní dveře galerie.
Neobyčejný lidi vypadaj obyčejně.

“Musíš si lidi umět osahat. Jako půdu. A když narazíš na skálu, nech to bejt, protože tam prostě nic nevypěstuješ.”

Celou tuhle hru sme taký hrály. Včera jsme si přiznaly, jak skvěle jsme ji hrály. Fascinovat lidi, vzít je do svýho světa, trochu bláznivýho, trochu zázračnýho, obalit je do cukru, zavřít do emocí, otevřít a kuchat. Hrály jsme skvěle a přestaly. Přestaly jsme bejt divný holky. Lidi už se do nás nezamilovávaj, nepíšou nám básničky, nejezděj za náma přes půl světa. Je to super. Osvobozující. Nemuset pořád bejt zajímavý a komplikovaný.
Je to skvělý. Bejt obyčejný. Fakt. Nemusíte vymejšlet žádný statusy, hlídat si, jestli je váš výraz dost zoufalej, jestli to, co říkáte, je dost nepochopitelný. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.

11026491_936646159701983_1083915869_n

Děkuju všem neobyčejnejm lidem, který vypadaj obyčejně.