Viděla jsem brečet lidi, co sní o barikádách, i lidi, který už o ničem nesní. 

V týhle porodnici rodila moje máma. Sedím opilá na schodech protějšího baráku. Je to dvacet osm let. Co asi chtěla pro malý děcko. Jakej život si vysnila, když na svý jmeniny porodila černovlasou kudrnatou holku. Když se dívala z okna do týhle ulice, napadlo ji, že o dvacet osm let později tady budu sedět, dívat se do oken porodnice a přemejšlet, co chci?
Sedím opilá na schodech baráku a ženská, co chce domů, se dívá pohoršeně. Cejtím se, jako bych neměla žádný domů. Kluk vedle mě brečí a myslí si, že je to trapný. Mně se z toho chce taky brečet a chce se mi nasrat se na celej svět, ve kterým je to někdy tak složitý. Ale věřím. Věřím v lepší svět, protože podle kanta je to prej morální a já poslední dobou chápu, že jsem konzervativní a taky, že zahrnuju pojem morální do svýho slovníku. Jestli mi ještě někdo další bude v životě citovat kanta, tak se rozbrečim jako tenhle kluk na schodech, kterej za denního světla vypadá, že nemá žádný emoce.

V týhle porodnici rodila moje máma, říkám a chce se mi brečet, když tu o dvacet osm let později sedím opilá na schodech s opilým klukem, kdesi uprostřed brna, kdesi uprostřed vesmíru se zvětralým pivem v ruce. Jsem rád, že seš tady, říká a já jsem taky ráda, i když jsem nasraná na celej svět a blbě se mi dejchá, i když je to všechno složitý, aspoň na chvíli se cejtim, že jsem někde, kde mám bejt, i když je to tahle divná chvíle s bláznivým klukem před porodnicí.
Tenhle danajskej dar otevírat lidi. Brát si kusy jejich tajemství a vláčet je s sebou. Dívat se dovnitř, vidět, ale vůbec nevědět, co s tím. Možná to mám po mámě. Možná, že když se dívala oknem do ulice s malou kudrnatou holkou v náručí, viděla přesně tohle.