Poprvý v životě opouštím pevnost Evropa. Poprvý sedím v transatlantickým letadle a připadám si jako ten den, kdy jsem šla přes Vltavu a snažila se pochopit, jak tohle místo může být najednou můj domov. Praha. Město, kam se jezdilo na školní výlety a s rodiči za odměnu. Připadám si, jako když jsem začala vídat lidi z televize, politiky a celebrity a přijímala je jako součást normálního života. Sedím v letadle, který jede do města Přátel a Sexu ve městě. Do města, kde se před čtrnácti lety odehrály útoky na dva vysoký baráky a teď musí všichni dávat otisky prstů a sítnice a odpovídat na otázky jako “kdo a kde balil vaše zavazadlo”, “s kým bydlíte” a “kdy jste měla poslední menstruaci”?
V letadle mi letušky nosily veganské jídlo a nalévaly džusy a vína a já jim chtěla neustále děkovat, jako chci děkovat vždycky, když dostávám něco, co jsem si jako holka z blanska nikdy nepředstavovala, že bych mohla dostat. Svět hotelů a letenek, vozíků plných drinků, placené úsměvy posádky, poslíčků a ředitelů a ředitelek nejrůznějších institucí. Někdy vidím tenhle svět jako pokrytecký, ale jindy mám pocit, že je zkrátka jenom jiný a pro spoustu lidí je to jediný z možných světů.

Ve sklepě. Bydlíme ve sklepě. Bydlíme ve sklepě na Manhattanu, kde byty stojí asi dvacet milionů dolarů. To je v přepočtu asi tolik, kolik má jenom Babiš, Kellner a skoro měl Ransdorf. Na dveřích máme napsáno šatna a vedle je zaměstnaneckej vstup pro prekarizovaný zaměstnance luxusní restaurace. Robin chlastá, protože je to nejsubverzivnější akt. Čekám, kdy si dá cigáro na pokoji a přijedou hasiči (hasiči jsou velký téma, k těm se vrátím jindy).

Martin Řezníček říká, že New York City je jediný místo, kde by chtěl žít. Vypráví o tom, jak z něj Guillani udělal docela bezpečnej prostor, o gangsterech, vraždách a místech, kde se nevyplatilo vystupovat z metra. Všechno se změnilo. Za bezpečí se tu platí nesvobodou. Cedule všude kolem hlásají “If you see something, say something” a nebo “No parking anytime” a nebo “No smoking anywhere”. NYC je město příkazů a zákazů. “Moje nájemní smlouva je asi takhle tlustá”, říká ředitelka Českýho centra a ukazuje mezi palcem a ukazováčkem vzdálenost jeden centimetr. To, že si v nájemním bytě (kterej samosebou vlastní korporace), nezapálíte, je běžný, tady si totiž nezapálíte nikde. Ve smlouvě se prý taky dočtete, že je možný udělit pokutu za “podivné pachy”. Vonný tyčinky si zapalujte s cigárama na ulici, ve vzdálenosti tři metry od domu. Kouřit se tady nesmí nikde. NIKDE. Naproti Českýmu centru je bar, kterej se jmenuje Cigar In, mám chuť přivázat na svůj tabák kámen a prohodit jim ho za tu provokaci výlohou. Podle všech pravidel je ideálním místem pro kouření střed silnice. Když jsem chtěla jít na cigáro se sklenkou vína, černošská recepční se na mě dívala, jako bych měla na hrudi pět kilo trhaviny. Pokorně jsem odložila sklenku a dala si cigáro před vchodem. Za deset vteřit vyšla ven a ukazovala mi, kam až si mám jít tuhle tyčinku ďáblovu vykouřit. Až se vrátím do Prahy, sednu si do Liberálu a vykouřím krabičku a budu se cejtit naprosto svobodná. Možná pak na Řezáčově náměstí rovnou vypiju flašku vína a nechám na lavičce ležet odpadek. Možná zkusím od kluka na ulici koupit trávu, jenom pro ten pocit, že je to možný a že nepřiběhne žádná černošská recepční se slovy “If police come…. blah, blah, blah”.

Angličtina. Většině lidí rozumím. Mluví jazykem Gilmorových děvčat a Zoufalých manželek, protahují samohlásky a trochu zpívají, podobně, jako pro mě dřív zpívali lidi z Prahy, když se ptali přesně podle melodie, o níž nás na Moravě učili jako o melodii vět tázacích.

Jsem nemocná a trochu se předávkovávám homeopatikama a aspyrinem.