Monthly Archives: August 2014

Všude, kudy běžíš

Řekl mi, že čas běží. A já to vepsala do dřeva, protože slova jsou mantry a některý mají velkou sílu. Čas běží a to znamená, že se všechno mění. Že bude jinak a že každej okamžik je správnej k tomu něco změnit. Nebo pozorovat změny, který se dějou samy. Já jsem ty, řekla jsem.

Je čas. Uspořádat život do nových tvarů. Uspořádat se. Vypořádat se s tím, co bylo.
Vojta mi řekl, že je čas zpomalit. Chci se zabalit do svýho pokojíčku a tam jen tak nechat čas běžet.
Dej mi čas, řekl mi. Před šesti lety jsem se rozhodla, že budu dělat věci. Že budu dělat věci, který chci dělat, abych se pak nemusela zabývat tím, že jsem něco neudělala. A včera jsem dělala věci. Včera jsem trochu čarovala. Se svým hlasem a svým tělem, s malejma panákama a obsluhou s mekdonaldu. Čarovala jsem s časem a pak bylo ráno.
Ráno, kdy už bylo pozdě být potmě. Dám ti ho, kolik potřebuješ.

WP_20140824_01120140824190133

WP_20140824_00220140824235115

WP_20140824_006

Z deníku atsakarské bojovnice

Dosáhli jsme všech vrcholů, všech nížin. Kdesi uprostřed stráně se z lidí, co se nikdy neviděli, stal kmen. Potmě jsme se škrábali do srázů, scházeli kopce, brodili řeku. Ta řeka byla kosí potok a to místo bylo nádherný. Ale my viděli jen černý obrysy. Našlapovala jsem opatrně, odhrnovala větve, rozhrnovala kopřivy vyšší než jsem já. Seděla jsem tiše v trávě a naslouchala krokům nepřátel. Chrapotu divokejch prasat. Padajícím větvím. Kopřivy mě požahaly ve tváři. Bez pomoci našeho náčelníka bych tuhle mnohahodinovou cestu nezvládla. Dosáhli jsme všech vrcholů a všech nížin. Na kosím potoce nás svázali obličejem k zemi, v blátě a v zimě jsme čekali na náš trest. Křičela jsem, kopala jsem, utíkala, ale nakonec jsem se stala zajatkyní. Naším trestem bylo ranní odpuštění.

jedna

Dětem z kmene Šúva vyprávím, že jsem Amazonka. Amazonky, to byly ženy, který žily bez mužů. Bojovnice. Říkám jim, že nemám žádnýho náčelníka, žádnou náčelnici a oni říkají, že vypadám jako šamanka, jako kouzelnice, jako čarodějka. Jako čarodějnice. Je tu kluk, co vypadá jako M. Pokaždý, když se na tohohle kluka podívám, odcházím plakat. To jsou ty chvíle, kdy nejsem Amazonka, kdy chci mít náčelníka a kmen a kdy nemám sílu bojovat. Některý kouzla neumím.
Ověšela jsem se věcma, co teď potřebuju. Myslím na svoje věci v Praze, na sbalený krabice plný věci, který připomínají věci. Myslím na velký město, kde mě od M. dělí jen silnice a ta silnice znamená celej vesmír. Myslím na věci a chěla bych je nechat tomu městu a už se nevrátit. Žít tady jen s tím, čím jsem ověšená, se svým lukem, lapačem snů a kapesním nožem.
Tanec s vlky vypráví, jak lidi přenášeli oheň, když ještě neměli sirky a zapalovače s fotkama nahejch lidí. Ten, kdo se staral o oheň, vzal žhavej uhlík a schoval ho do zvířecího rohu. V tom rohu byl, dokud nenašli novej domov. Nový ohniště. Chtěla bych mít ten roh, schovat do něj uhlík a hledat novej domov. Ten uhlík je duše a když vyhasne, kmen umře.

jednadve

– nechci ted vidat nikoho jsem nekde hluboko vevnitr.

– kde to jenom hrozne boli? tam to znam. pamatuju si uvedomeni toho pocitu,lezela sem v posteli a bylo mi neskutecne mutno a bylo to u nas na patre a bylo to strasne hluboko,kde sem jeste nebyla predtim a od ty doby taky ne.

jednadvetri

Žena líže místnost.

 

tatínek je mrtvej – ale hodinky mu tikají.
punk je mrtvej – ale hodinky mu tikají.

 

WP_20140807_01120140807221420

 

popraskaný sklo místnost kde blízko neznamená blízkost místnost kde není žádný místo
všechnu zabírá lítost tma lítost tma mezi dvěma světy tma
střepy očí zločin stopy lidskosti na podlaze místnosti kusylidskost mezi ní stíny dveří bez klik
bez klik žádný místo pro styk mezilidskost obnažená na kost ostřím pera
ostřím tvého pera obnažená na kost nedůvěra obnažená na kost
žena
utopená mezihra mezi dvěma mezi dvěma světy lidmi stíny
žena mezi dvěma světy stíny
neprostupná hranice mezi dvěma prostými prostupnými stíny
nedostupná hranice obklopená dráty já ty
prostupné stíny tříští se o zdi když se zpozdí noc když se zpozdí ticho hladová
jen břicho plné slov

 

WP_20140807_01020140807221213

Pank není mrtvej.

Můj svět se rozděluje. Pomyslný mapy města. Ulice, do kterejch se nechodí, místa, kde se nepije, lidi, se kterejma se nemluví. Svět, ve kterým se člověk občas vrátí o pár let zpět a zase stojí před velikejma barákama, u vchodu do metra a vůbec neví, co si s tímhle městem počne. Znovu ten pocit, že je tady cizí.

Na mý mapě udělal další pomyslnej křížek. Sbalila jsem lindin spacák a odjela do valče. Odjela jsem do valče a potkala lidi. Potkala jsem lidi, o který se nemusím dělit. Lidi, co trochu vypadaj jako já nebo jsou jako já nebo jsou jiný než já a jsou skvělý. Potkala jsem lidi, co jsou mý kámoši i lidi, který teprve mý kámoši budou. Protože si uděláme tetování a obejdem všechny letenský bary. Protože ještě je čas. Čas bejt panková holka. Do třiceti bejt panková holka, od třiceti dáma. Ještě je čas vyválet se v bahně po bouřce, vypít celej bar už jsme doma, je čas trochu tančit a chodit spát za svítání. Vidět duhu a chápat, že žádná duha neexistuje.

WP_20140803_0032014080419514220140804195650

Potkala jsem kluka, co každý ráno rozsvěcuje slunce, protože je tahle doba, kdy každej z nás může bejt tak trochu bůh. Ta tvam asi. Kluk, co rozsvěcuje slunce a kluk z náplavky a holka, co si mě vzala. Lidi, který mě na chvíli vecpali do svýho světa, ve kterým nebylo žádný včera. Žádný zítra. Protože když nebudeme chtít, žádný slunce zítra nevyjde.

Šla jsem na náplavku a vypila spoustu cideru. Šla jsem na náplavku s holkou, co je já. Co má svůj baráček ve španělsku a nepotřebuje žádný peníze. Vytetovala jsem si domeček s klukem, co jsme spolu viděli The boat that rocked. Šla jsem na náplavku, sebrala všechny svý emoce a narvala je do textů, narvala jsem je do beatů a chtěla je tam zahodit, nechat, hodit je do řeky jako srdce, co mi přivezl ten kluk. Pojedu k moři a hodím tam srdce. Pojedeme k moři a ona tam vysype popel mrtvýho kluka. A pak, pak půjdeme ukrást víno a ještě chvíli budeme pankový holky. Protože ještě chvíli můžeme. I když jsme letos zestárly o deset let.

Včera jsem hrála tuhle písničku a bylo to jakoby tam stál. Jakoby zase otevíral dveře a a já neuměla říct ne. Chtěla bych napsat písničku, co nic neznamená. Jako mutanti, co hledají východisko. Chtěla bych zase napsat nějakou písničku.

WP_20140802_004

WP_20140805_009

WP_20140805_00720140806115510

WP_20140805_01920140806045606

Domečky na plynární. Tý ulici, kde koupíš nadrcenou omítku z okýnka v zemi, ulici, kde kazdej večer někdo někomu vyhrožuje zabitím, ulici, na který už nebudem žít.

 

Střepy.

přikryla jsem všechny emoce vlastním tělem /aby se nerozsypaly na hlavy dětí které tu pobíhají
s křídly a idejemi spravedlnosti
havlovy děti boží synové a dcery s tichostí kata / vysekali díru do noci
v šest třicet přišlo šero a přikrylo moje tělo jen tak lehce
abych chvíli neviděla jejich obličeje
abych chvíli neslyšela rány soudcovským kladívkem / ty! ty! ty!
přikryla jsem všechny pocity upocenou kůží a rozhodla se zůstat naživu
jen tak lehce přejet střepem kolem krku a zjistit / jestli to ještě cítím

 

Včera jsem tančila a myslím, že při tanci člověk mládne. V knize o zenu se píše, že tanec je sám o sobě bytí teď a tady.

To, co se píše, to jsou jen stopy. Střepy reality. Malý pravdy a nepravdy vyšitý do plátna nul a jedniček.
Na jaře jsem se málem zabila. V hlubokejch dírách po smutku topím emoce. Protože pořád miluju a vím, že se blíží další jaro.
Sedím v pokoji, kde jsem čekala. Až přijde z práce, z baru, až přijde z blázince, až se vrátí od cizích holek. Sedím v pokoji a pořád ještě čekám, že přijde.
A některý lidi si myslí, že to pochopí. Že už vědí, jak to je a jak to má bejt. Některý lidi věděj vždycky všechno líp. Že hnědej cukr je zdravější.

Dneska v noci jsem prožila tejden života a chci každou noc prožít tenhle tejden a pak jít tančit a zas o něj omládnout. Mít to jednoduchý.

WP_20140731_00520140801115014