Stála jsem nad ním, sotva dejchal.

Naklonila jsem se a pozorovala jeho zarudlej hrudník. Dneska bylo třicet pět stupňů. Opaloval se někde na přeplněným koupališti a nenamazal se krémem. Dal si tři piva a pak šel nakoupit do alberta. Takhle to slíbil. Taška se skoro celá rozsypala. Měl v ní smetanu, eidam v akci, dvanáct deka slaniny, i když chtěl jenom deset. Měl v ní pytlík bombónů a dvě desítky. Stála jsem nad ním a jeho rozspanou taškou, skoro nedejchal. Chvíli jsem poslouchala. Sýpal. Tenhle stárnoucí pán s nákupem, kterej bude možná za chvíli mrtvej.

Existuje slušná šance, že je to nějakej slušnej člověk, latentní rasista, kterej díky uprchlíkům prožil svůj coming out. Dneska už by se mezi chlapama nebál říct, že čmoudi patří do Indie, ale že letadla jsou drahý, tak možná rovnou do plynu. Dneska už by se nebál říct, že potopit tři sta lidí na lodi je něco špatnýho. Dneska by šel do domobrany a pro svýho syna byl za hrdinu. Leží na chodníku a dusí se, zatímco na uprchlický lodi se dusí dalších dvacet negrů. Stojím nad ním a poslouchám jak sýpe.

V hlavě mám všechny štvavý články, všechny rasistický diskuse, xenofobní kecy, co jsem zaslechla po hospodách. Je slušná šance, že tenhle chlápek je obyčejná svině a že bych mohla jít dál, jako by šel on, kdybych tu ležela já se svou tmavou kůží. Mohla bych jít dál, jako by šel on, kdyby tu ležel bezdomovec.

Stojím and ním už deset vteřin. Volám záchranku. I když je šance, že je to nebezpečnej rasistickej příznivec Islám v Čr nechceme, volám záchranku a poslouchám pokyny. Mačkám mu hrudník. Je obrovskej. Jsem slabá. Vedle nás leží dvanáct deka slaniny. Tahle kultura masa a chlastu. Vedle nás leží igelitka s nákupem pro rodinu, kterou možná už nikdy neuvidí.

Chtěla bych mu ji přetáhnout za hlavu a nechat ho trpět za všechny xenofobní hovada. Místo toho mačkám jeho hrudník a skoro omdlívám. Protože je to člověk. Protože tahle chvíle rozhoduje o tom, jestli přežije a já ho nepotopím. Nejsem jako on, ale to neznamená, že ho tady nechám chcípnout uprostřed ulice.