Author Archives: drzost

“Jsem těhotná.”

Za měsíc mi bude třicet. Svejch kámošek a kámošů už se raději neptám, co je novýho, protože odpověď je pokaždý jsem těhotná nebo čekáme dítě nebo plánujem dítě nebo pokoušíme se o dítě. Lidi mi chtějí ukazovat ultrazvuky.

Přemýšlím, jestli je co slavit. Za měsíc mi bude třicet a svět, ve kterým žiju začíná stát za hovno. Já si už zvykla a naučila jsem se hrát jeho hru. Občas vymrdat se systémem, občas ho využít. Nějak proplouvat, s menšíma a většíma oděrkama. Někdy cítím radost. Občas mám pocit, že to lidem dojde a přestanou se chovat jako hovada. Že si chlápci přestanou zuby nehty chránit svý pozice pánů tvorstva, že lidi přestanou používat plasty, že nebudou velkochovy ani babiš. Že zeman chcípne. Ale vypadá to, že za každým zemanem stojí dva další. Bude mi třicet a svět, ve kterým žiju, začíná jít doprdele. V roce 2050 budeme prý všichni preferovat sex s robotama. Americký volby možná vyhraje rasistickej šovinistickej zmrd. V Turecku zablokovali sociální sítě. Amíci se rozhodli dovyhladit indiány nebo jim aspoň rozmrdat zbytky území. Mladý kluci se definitivně rozhodli žít ve virtuální realitě velkejch prsou a války. Mladý holky páchaj sebevraždy, protože je na webku natočili kámoši, když se svlíkaly na párty. Zničili jsme Velkej bariérovej útes, vypalujeme pralesy, nezastavíme globální oteplování a všechno je nám to u prdele, protože si to vymysleli levičáci a emočně labilní ženský během PMS a není to pravda. Lidi, který si nepřipouští, že některý věci prostě pravda jsou, ženou celej svět doprdele. Nemáme tu žádný uprchlíky, ale všichni je nenávidíme. Ženský mají stejný práva a všichni si jich vážíme, ale denně je jich tady 12 znásilněnejch. Odvrátit katastrofu, do který běžíme ze všech sil, se už nepodaří ani Leonardovi DiCapriovi. Hermiona neudělá z fanoušků Harryho Pottera feministy. Celej svět směřuje k tomu, že ti nejbohatší z nás budou na kyslíkovejch bombách uprostřed měsíční krajiny šukat roboty.

Je mi třicet a chci mít dítě. Ale nemám svět, do kterýho ho můžu přivíst. Nemám ani dům, ve kterým bychom mohli žít. Nemám ani pokoj, kterej by mi patřil. Ještě mi nezablokovali sociální sítě, tak mám aspoň ty, svůj profil na facebooku plnej fotek, na kterejch vypadám, že nevím, že celej svět je v hajzlu.

 

img_1734

Lunapark tisíců chemiček

Některý vědci v Kapským městě si myslí, že už nežijeme v Holocenu. Člověk se svojí průmyslovu revolucí, tísicema chemiček a hovadským přístupem k planetě, spustil novou epochu. Po 12 tisicích letech přichází Antropocen. Pro mě je to příliš slušnej název.
V neděli sebrali mýho kámoše. Ještě ho neobvinili z terorismu, ale vypadá to, že si nějakou dobu posedí ve vazbě. Pomalu si zvykám, že kolem mě mizej lidi. Anarchisti, který pamatujou devadesátky. Lidi, pro který v Antropocenu není místo. Krom toho za mřížema.
Před měsícem zastřelili v Brně dva losy.


Protiextremistický oddělení dostalo o půl miliardy víc do rozpočtu. Protože je potřeba vykazovat činnost, rozhodli se, že budou chodit v plný polní do bytů mejch kámošů a kámošek. Rozhodli se, že budou psát maily jejich jmény, že budou šikanovat zaměstnavatele, rozhodli se, že budou zapalovat vlastní auta a že chytí Lukáše. Stejně jako se běžný fízlové zmůžou tak na odhalování dopravních přestupků se tihle hrdinové zmůžou tak akorát na nečekaný návštěvy a maily s falešným podpisem. Za půl miliardy navíc.
Dalík před nástupem do vězení dostal povolení odletět na druhej konec světa. Martin nemůže ani do na druhej konec republiky.

Lidi budou po večer podávat pokusy o psychoanalýzu, podobnou těm, co zaznívá v posudcích u soudu. Znova se roztočí kolo “jak nepostautonomní je zapálit policejní auto” nebo “jak se povstaleckej anarchismus nehodí do Antropocenu”. Vyjde o tom Akontra.
Přečtu si ji.


Doba, do který jsem se narodila, je doba falešnejch iluzí svobody. Se svobodou je to jako s babišovejma párkama. Celý je to blbě. Zabijete zvíře a nacpete ho do obřího obalu, kterej z půlky vyplňuje jenom vzduch, tak přes to dáte logo chlápka, co se cpe buřtem. Ukázali mi obří balení svobody a řekli, že to bude stát jenom trochu úsilí. Na logo dali polonahou holku a křiklavejma barvama nadepsali Nejlepší z možných světů. Pár let mi trvalo rozbalit ho, dostat se až k tý vzduchový bublině. Teď tu sedím nad poloprázdnou krabicí, mý kámoše zavírají do vězení a já čekám, jestli si jednou přijdou i pro mě. Prostě jen tak, protože v Antropocenu pro mě není místo. Protože mi nestačí iluze svobody. Protože nežeru babišovi párky ani kecy.
Náckové se vrátili do ulic. Místo skejťáků teď mlátí sluníčkářky a lokální politiky.
Každejch 26 minut někdo vykrade byt.

Myslela jsem si, že jsem líná. Ale možná se jenom nechci podílet na budování týhle společnosti. Na lunaparku postautonomie, kde anarchisti a anarchistky z devadesátek patří do obludária, aby si na ně slušný levičáci ukazovali a tak trochu se jim smáli, že měli “dost špatný píárko”.
Všichni policajti jsou bastardi.

69250_a78bcc06df

Hlavní líčení: Petr S. a spol aneb Říkají tomu terorismus

image

O takový soudní síni si Igor i Katka mohli nechat zdát. Mramorový sloupy a secesní
i jiný parádičky. Rekonstrukce týhle místnosti by stála tak čtvrt milionu. Na tvrdý lavici sedí pět lidí. Jeden z nich, Martin, je v tak velký místnosti nejmíň po roce. V místnosti bez mříží. V místnosti s kámošema. Kámoškama. Když ho přivedla eskorta, spoutanýho, jak se to při cestě z vězení k soudu nosí, začali jsme tleskat. Možná budem za měsíc sedět na tvrdý lavici, protože v český republice se teď za schvalování terorismu dává 12 let. Nikdo nevíme, co to znamená. Zatleskat lidem, který jednou skoro hodili zápalnou lahev, když je tajný policejní agenti vyvezli na výlet.

Státní zástupce je mladej týpek. První věty odhuhlá, asi mu došlo, co se kolem odehrává a že je tenhle vykonstruovanej případ větší než on. Během čtení naprostejch hovadin jako že “Petr sova a spol. dělali věci pod hlavičkou revolučních buněk, což je celosvětová teroristická organizace…” získá, poprvý od základní školy, sebevědomí. A tak sousloví “polystyren a stolní olej” vyslovuje jako “vybombardování Prahy”. Když vyřkne celou definici Sítě revolučních buněk, smějeme se. Narozdíl od mladíka v taláru si uvědomujeme, jakej je to blábol.
Pokračuje ve svým monologu “ublížit lidem” a “ublížit majetku” a nakonec to splývá ve všechny sračky, který už známe. Agenti, schůzky, terorismus. Terorismus. Terorismus.
S lidma u soudu je to jako s fízlama. Ráno si daj chleba se šunkou a odpoledne pod mantrou zákona a spravedlnosti rozhodujou o našich životech. Večer si pročtou zpravodajský weby a pochválí se, jak dobře to dneska zvládli. Co je to za charakter, když chce někdo rozhodovat o životě jinejch lidí. Je jedno pod jakým zaklínadlem. Mít moc. Mít moc říkat “terorismus”. Mít moc vymyslet si případ a dotáhnout ho do konce.
Furt slyším Vaška říkat: “Pravičáky mají zmapovaný, teď potřebujou případ u levicovejch extremistů. Jinak jim seberou prachy a někdo přijde o místo.” Všechno je v pohodě. Terorismus. Protiextremistický dostalo letos do rozpočtu o půl miliardy víc. Fénix vstal z popela.

Posloucháme o tom, že oheň může člověka popálit až zuhelnit. Přísahala bych, že ho slyším říkat “popálení kolem uší”. Ale už mluví tak dlouho, že to může znamenat cokoli.

Radka si napsala řeč. Vypovídat, v tom smyslu, jak si soud přeje, nebude. Má na to právo.
“S agenty jsem se seznámila v červnu na sousedských slavnostech… Předstírali, že mají zájem o anarchismus. Ale hodně se rozhlíželi. Získala jsem pocit, že to nejsou obyčejný lidi. V banální situaci, když jsme se šli koupat. Nemohli jsme najít cestu a pak, když jsme byli v cíli, Petr, agent Petr, vytáhl mobil s navigací. Divný.” No, ne zas tak divný. Teď už ne. Agent Petr.
“Snažila jsem se Petra S. varovat. Ale on řekl, že agenti tu prostě jsou a že on to zmákne. Že s nimi v kontaktu budeme. Že je nechají přilepený na sobě a budou je zkoušet. Ale nic se nestane.”
Bejt chytřejší než fízl není těžký. Ale bejt chytřejší než fízl a vyhrát nad ním, když za ním stojí banda dalších (zdar útvare!) a celej aparát, to je sakra těžký.
“Slyšela jsem je mluvit o zapalování aut. Vlaku ne.” Celá tahle řeč je takovým doznáním, že všichni tušili, že maj kolem sebe tajný fízli a tak úplně nevěděli, co s nima. Jo, to máme všichni. Lidi, co choďí donášet. Zmrdy převlečený za anarchisty a anarchistky.

Český fízlové jsou nejspíš retardovaný. Podle všeho si kromě falešnýho křestního jména neuměli agenti vymyslet nic. Na otázky Kde pracuješ a Kam jedeš prostě neodpovídali. Omg. Kupte jim internet.

Na závěr R. říká, že ji uráží spojování se SRB. S povstaleckým anarchismem se neztotožňuje. “Anarchismus je kritické myšlení a rozvoj lidí.”
Zabíhá do svýho přesvědčeni. Permanentní revoluce. Koukolík.

“Nechtěla jsem vám do toho zasahovat, ale já nechápu, kdy mluvíte o Petrovi S. a kdy o agentu Petrovi,” ptá se předsedkyně poroty.
“Ano, to považuji za nešťastné, že si agent zvolí jméno stejné jako hlavní obžalovaný,” nakládá Radka.

Konec řeči. Právo nevypovídat.

Senátorka doteď mlčela. Když na kobereček musí K., Slovenka, ptá se jí, zda rozumí česky. A pak mlčí dál. Katka odmítá výpověď. Ale taky má svůj proslov. Se skvělou slovenskou flow.
“Petr je pacifista. Totálně nenásilnej člověk.” Kterej Petr, přemýšlí zadumaná senátorka.
Žádný řeči o vlaku neslyšela, zato taky vypráví, že všichni se za zádama agentů bavili o tom, že je to hra na kočku a myš. Že je to HRA.
“Nikdo z nás není sympatizantem SRB.”
SRB už nemají žádný kámoše. Jestli maj v plánu zapálit dneska nějaký auto v solidaritě, asi to bude auto Petra. Sovy. Ne toho agenta.

Konec řeči. Právo nevypovídat.

Saša. Rozumí česky.
Fízl se samopalem, co hlídá tuhle místnost, mluví vysílačkou se samopalistou na druhý straně.

Saša je tichá. Soudkyně se zdá naštvaná. “Nahlas!” Vypadá to, že ji tenhle proces štve. Každej proces ji štve. Dny, kdy posílá lidi do vězení, plynou.
Možná, že jediná chvíle, pro kterou se dělá taková práce, je triumfální moment na konci procesu, kdy můžete v taláru říct “jménem republiky”. Celý dny čekat na tyhle pomíjivý momenty slávy. Jaký to asi je, soudit lidi. Připadáte si mocný? Vyměnily byste to za mladý pružný tělo, ale čas nevrátíte a tak se musíte občas opojit obrovskou mocí?

“Kluci mi řekli, že do bytu chodí divný lidi a že se s nima nemám bavit.”
Celá tahle situace je bizarní. Nerozlišit Petra S. od agenta Petra. Jak takovej člověk dokáže odlišit aktivistu od teroristy. Terorismus. Policie taky neuměla odlišit obhlídku místa činu od procházky se psem.

Konec. Nevypovídat.

Soudkyně čte z předešlých výpovědí. “Prostě jsem dala láhve do auta. Nikdo mi něrekl, co v nich je.” Krom Saši nikdo nevypovídal. O akci zakopávání molotowů: “Šli jsme přes pole, louky, lesy. S agentem, asi se jmenoval Pavel, jsme si povídali o jejich holčičkách. A pak řekli, ať počkáme. Já myslela, že jdou čůrat.”
“Prohlašuji, že mi nikdo neřekl, že mám hlídat (jak se uvádí ve spisu) a kdyby mi to něko řekl, tak to pochopim tak, že mám hlídat psa.”

Přestávka.

Martin Ignačák. Můj vrstevník. Kluk, co rok sedí ve vazbě a sleduje svý kolegy žrát maso. Martin má vyjádření. Kolikrát si ho asi připravoval. V cele. Kolikrát si asi tyhle věci říkal do šedivý zdi.
Agenti mu byli podezřelí. Vlastně se všichni shodli, že jsou to fízlové. Chtěli je prej ohromit falešnou fotkou. Z photoshopu.
Než přišli tihle agenti, žádný heroický kecy spolu v krů nevedli. Žádný zapalování. Žádnej terorismus. Hra na kočku a na myš. Když Martin mluví o hře, svírá se mi žaludek. Přechcat fízly. “Řekli jsme holkám, ať s nima nemluví.”
“Rád bych zdůraznil, že všechny nápady na násilné akce přicházely od policejních agentů. Žádný násilný čin ani teroristický útok jsme nikdy provést nechtěli.”
Konec. Využívám svého práva nevypovídat.

Soudkyně cituje z předešlý výpovědi. “Saša nic nevěděla. Nebyla členkou žádné skupiny. Agenti mě nabádali. Slovně. Sháněli i směsi do láhví. Zajišťovali vše potřebné. Sám nejsem členem žádné uvedené skupiny. O jejich aktivity se zajímám ale nijak je nepodporuji.”

Petr Sova. Mluví. Petr dycky mluví. Petr dycky mluví, ale jen málo kdy jedná.
Mluví o represích, kterejm čelí. “Policie chodí za mým zaměstnavatelem, za kámošema, za pronajímatelema.” Mluví o tom, že novináři měli přístup ke spisu dříve než on. Jeho téma je ale hlavně: Fízlové. Provokatéři. “Nebyli to první lidi, co se chtěli vetřít. Pro nás už nebyl způsob, jak eliminovat tajný a novináře..”
Nechat agenty se inflitrovat bylo cílený. Cílená fabulace jako jejich metoda vypořádání se s fízlama ve vlastních řadách.
“V určený věci se prokáže, že všecko organizovali a aktivně vymýšleli nasazení agenti. Bez nich nebyl provedenej žádnej krok. To, co je mi kladený za vinu, vymysleli oni.” Proaktivita policie je úchvatná. Tak, jak to popisuje Petr se skoro zdá, že pracovali nad rámec. Možná je to chytlo. Možná nakonec ten vlak zapálí sami. Terorismus.

“Jsme podle scény málo radikální a málo revoluční a nakonec nás na Zbraslavi čapnou a obviní z terorismu. Mně bylo jasný, že nás seberou, dyť je to stálo spoustu peněz. Ale terorismus.”

V knihovně mají na konspiračním bytě Mein Kampf i Bibli. Mohli si to přečíst i agenti. To první by se jim asi líbilo.

“Je trochu divný, že někdo chce štípat klece a pak si dá na benzínce svíčkovou. Nabídli nám, že když označíme nácky na fotkách, tak jim zlámou nohy. Říkal jsem si, tohle je moc. No, tohle je styl policajtů, rozhodně ne náš.”
“Já si podle pojistek aut zjistil, že u mýho baráku stojí pět státních aut.”
Petr se rozmluvil do plnejch. Na oběd se paní předesdkyně dlouho nedostane. “Myslíte, že jsem tak blbej, dyť kdybych to chtěl udělat, to by odhalil i major zeman.”
Předsedkyně senátu naklonila hlavu. Cítí závan něčeho zajímavýho. Slyšela už několik důležitejch slov. Petr Sova. Pohádkář nebo žvanil? Poslouchá a stejně jako já je ráda, že si dala flapjack, protože petr rozjel velkej skoro hodinovej hiphop.

“A pak chtěli ty agenti vydat komuniké. Pod hlavičkou SRBu, CCN nebo ÚOOZ, já už nevím.”

Petr vysvětluje, jak oddaloval útok, jak nechával fízli čekat. Jak chtěl určit datum útoku a na tu dobu odjet pryč. Přechcat fízli. Chápu, co Petr říká, ale takhle tenkej led není pro každýho. Byli moc těžký. Terorismus.

Petr mluví. Třicetpětminut. Chtěli jsme si z nic prostě udělat prdel.

Petr mluví o promazanejch odposleších. Účelovým obviněním. Konstrukci případu.
Z každý věty je slyšet, jak moc si věřili. Jak si doopravdy mysleli, že přechytračí fízli. Že budou hrát tu hru.

A teď tady stojí a prohrává. Doprdele.

Konec. Nevypovídat.

Týpek přes výbušniny tvrdí, že teroristi měli doma munici. Teda lépe řečeno, měli deset věcí, ze kterejch mohlo bejt vytvořeno výbušný zařízení. Jenže mluví o klukovi, kterej dávno není obviněnej v týhle kauze. O klukovi z druhýho konce republiky, kterýho Petr a spol. nejspíš vůbec neznají. Porota je zmatená. Obhajoba taky.
Petr měl světlici. A granát. Granát může bejt i dělobuch. A signální barvy. Něco z toho přinesli kluci z ÚOOZ.
Posudek o duši. Obvinění nejsou závislí na chlastu. Jsou svépravný. Nejsou agresivní ani nemají k tomuhle chování sklony. Nejsou nebezpečný. Petr je chytrej. Intelektuál. Intaktní. Duševně zdravej. Ukotvenej ve vztahu. Není dominantní ani manipulátor. Je silně sociálně orientovaný.
Má smysly v pořádku. Prej byl trochu ve stresu. Když obviníte někoho z terorismu, pravděpodobně bude trochu ve stresu. Znalce miluju. Nejlepší by bylo, kdyby sem nastoupil ostravskej odborník a řekl, že anarchisti chtějí přece hlavně tu pohodičku a celej případ by se uzavřel.
Martin je podle znalce na hranici normálu. Není agresivní. Není společensky nebezpečný. Intaktní. Vnímá. Martin vnímá. Chtěla bych slyšet posudek těch tajnejch fízlů, zástupce i předsedkyně. Pokud by měly posudky něco znamenat, půlka fízlů/lidí by už seděla za agresivitu, retardaci a neschopnost myslet. Každej zmrd, co chce zabíjet migranty.
Sedíme v lavici a posloucháme intimní detaily o duších. Nepotřebuju žádný detaily. Žádný posudky.

Chci, aby Martina pustili z vazby.

A. C. A. B.

Kdyby koncerty mohly něco změnit, dávno by je zakázali

Fízlové z Hradce Králové, co jsou všichni bastardi, se rozhodli zakazovat mý koncerty a vyprávět o jakýmsi bezpečnostním riziku. Doba se točí v kruhu a tak tu máme zase stejný scénáře: uniformovaní i neuniformovaní pánové obcházejí majitele klubů, pořadatelky akcí a ukazují jim mý weby. Dokonce mi zvyšují poslechovost, protože součástí školení “Riziko poslechu anarchistickýho rapu pro začátečníky a začátečnice” je vedle četby textů i jednostranný neumělecký a doslovný výklad rizikových pasáží.

Nutno říct, že škody, který napáchaly desítky (stovky?) mých vystoupení, už nikdo nenapraví – a tak se anarchisti i levicový liberálky z Brna, návštěvnice MFDF Jihlava, účastníci přednášek v knihovně Václava Havla i náctiletý fanoušci z Crossu budou navždy vyrovnávat s myšlenkama na sebevraždu a majitelé a provozovatelky klubů budou žít ve strachu, kdy tato místa napadnou náckové, xenofobové nebo jiní slušní lidi jednadvacatýho století. Když je to takový riziko, jaktože po mejch koncertech nezůstává anarchistickej bordel, společenská spoušť, ale maximálně lajky na facebooku? Fízlové mi nakonec možná rozumějí víc než fanynky.

 

DSC00508

Moje texty, to je extremismus jak z příručky od Mareše. Touha po svobodný společnosti, rovnosti a změně je největší subverze. A přitom to vůbec není těžký. Řekni, že migranti nemůžou za cizí posraný životy a hned seš underground. Na policejním oddělení v Hradci od rána poslouchají beaty stažený z uložto a představují si, jak potmě běhám a zapaluju jejich auta nebo baráky ministra obrany nebo jak se celá náckovská scéna připravuje na svůj první teroristickej útok na hradeckej klub nebo pardubickou zkušebnu. (To nemáte vojáky v ulicích, že se tohodle bojíte?)
Extremismus je věcí definice. Při pohledu zvenčí (to znamená, že pracuju, když chci a dělám, co mám ráda) shledávám extrémním chodit na dvanáct hodin do práce, co nesnášíte, skoro z toho neuživit rodinu a ještě každý čtyři roky zvolit ty zmrdy, co vás do toho navezli. Stát jako firma. Ve skutečnosti je extremismus to, co dělá většinová společnost. Zkuste se nad tím ale zamýšlet, když musíte makat, vychovávat, splácet, hubnout, chlastat a tvářit se, že jste se z toho dávno nezbláznily.

Díkyčau, pěknou směnu, přijďte na koncert a třeba vám věnuju písničku.

chtěla bych vám toho tolik říct
zeptat se
čí dětský sen je stát se tajným policistou
a co máte z toho že chcete mý kámoše
zavřít do vězení
ale jsem amazonkachtěla bych toho od vás tolik slyšet
zeptat se
proč jste dali tolik moci imaginaci
a co máte z toho že mlátíte mý kámoše
mezi padající omítkou secesního zámečku
ale jste eskymácimáte devět výrazů pro represi
a žádnej pro svobodu

Z deníku, který už si nevedu: většinou necítím nyc

FullSizeRender

Pomníky. Lidi moc rádi staví pomníky. Pomníky plný umělejch kytek, ke kterejm choděj soucítit. Kamenný, prachem zapadaný pomníky, který připomínají, že za svobodu, pravdu a lásku někdo musel umřít. Chodíme kolem takovejch pomníků a některý u nich zpívaj hymnu a chtěj opakovat historii a znovu nutit lidi bojovat za svobodu, pravdu a lásku a pak postavit další pomníky. Pomníky neznámejm hrdinům jsou vrcholem naší potřeby si pamatovat a jsou nám stejně úplně k ničemu. Lidi potřebujou obličeje a modly, do kterých se vtělí a vtisknou do nich všechno dobro světa. Včera nás vyhodili ze třetího patra Českýho centra, protože jsme byli nevhodně oblečený. Český migranti s čepičkama santa clause a plyšovejma sobíma parohama nás vykázali z patra zasvěcenýho Havlovi a on se na to díval ze svý podobizny. Mír a lásku! Lidi rádi staví pomníky a Američani jsou v tom o dvacet levelů vejš. A tak postavili dvě obří kašny, který budou navždycky připomínat, že jsme si zvolili kontrolu místo svobody, že jsme si zvolili “bezpečí”, který stejně nemáme, protože kdybych šla do metra s pěti kilama trhaviny, nikdo si nevšimne. A navíc kontrolní turnikety udělají jenom to, že při nějakým tom sebevražedným atentátu budou lidi pomaleji zdrhat a víc jich chcípne. Ale zas každej zaplatí svý 3 babky za svezení.

12375032_1072574716109126_2346538545717799851_o

Hasiči. Hasiči jsou tady skoro stejně důležitý jako bůh. Požárních alarmů je tady snad ještě víc než kamer. Všichni jsou totiž posedlí strachem z ohně. V každým baráku má nějakej ten hasič půlúvazek, tak chodí a kontroluje hasičáky, od suterénu po střechu, pořád dokola v marný naději, že jedou objeví plamínek nebo jiskřičku, která prozáří jeho zatraceně nudnej job. New York byl celej dřevěnej, shořel a pak postavili rovný ulice a všechny je pojmenovali podle čísel. Je tady snad jedinej barák, kterej zůstal z doby “před požárem”. Všichni jsou tady posedlí strachem z ohně, protože tady žije a maká deset miliónů lidí natlačenejch do deseti až šedesáti pater a když začne hořet, lidi v patrech nad váma jsou v prdeli. Požárních alarmů je tady asi tolik jako hlávek okrasnýho zelí. Těch je v NYC asi milion. Na těch nejneočekávanějších místech jsou fialový a bílý hlávky okrasnýho zelí. Ground Zero, Times Square, před každým hotelem, divím se, že hroby a pomníky tady nejsou celý ztracený ve vrstvě okrasnýho zelí.

Předevčírem nás vzali na střechu. Viděli jsem do dvanáctýho patra všech baráků kolem a to bylo všechno.

12374729_1073531376013460_3908496151198179838_o

Potkala jsem kluka, co hraje na kytaru a možná mě políbil a možná se mi to jenom zdálo po vší tý whisky, vínu, co chutná jako by ho už někdo smíchal s kolou, a jedný plzni. Co se stane v New Yorku, zůstane v New Yorku. 

Nemohla jsem spát a tak jsem přemýšlela o všech šuplících a skříních, co jsou vevnitř. A začala třídit lidi jako spodní prádlo. Některý lidi jsou touha a to znamená, že se neusmíváme. Znemaná to vesmír. Divokost. Znamená to usínat v očích hurikánů a probouzet se horkostí, pořád dokola, až nevíme, jestli je ještě noc, nebo už jsme slepí. Hravost znamená, že se koušeme do posledních článků prstů, ústních lalůčků, díváme se na toho druhýho jako na estrádu z televize. Hravost znamená, že to ráno nebude trapný. Mám i skříňku na soucit a to je, když je vám sebe nebo toho druhýho líto a tisknete se k němu a přitom víte, že je to charita anebo terapie. I když některý lidi kolem mě pochybujou, že jde sbalit člověka na zoufalství (na priglu je k tomu odborná literatura), já už se párkrát nechala a teď leží tyhle lidi ve skříňce soucit. Další šuplík je nic a není to zen, nirvána ani osvobozující prázdnota. Je to nic necítit. Ležet a vědět, že na tomhle místě a v týhle chvíli nemáte co dělat. 

Crazy girls are easy to love, říká písničkářka s nakresleným obočím v klubu v East Village. Vypadá strašidelně, ale když začne zpívat, představuju si všechny ty muže, pro který je tak easy to love.  Většina lidí v týhle newyorský putyce zpívá o lásce a některý i trochu o bohu. Dvacátej týpek, kterej miluje nebo nemiluje holku, kterou má nebo nemá. Hlavně sem neplíst politiku, zpívat se přece má o osobním. Proč by mě mělo zajímat po desátý zlomený srdce holky, kterou neznám, víc než politická situace země, která se pasovala do role světovýho lídra, netuším. Ale možná prostě budou vánoce a všichni chceme předstírat nebo se na chvíli doopravdy cejtit šťastný, a tak přestaneme mluvit o politice, nakoupíme dárky a zrekapitulujem rok dřevěný kozy. Bolelo to, mohlo to bejt horší a určitě bude líp. Holka, která zpívá o bolesti, přijela z Kanady, kde celej život snila o týhle chvíli. O chvíli, kdy tak nějak falešně zazpívá o tom samým jako dvacet lidí předtím. 

Mám ráda krajinu, ve který je víc stromů než domů a ve který jsou jejich koruny výš než věci vytvořený člověkem.

Nejvyšším bodem NYC je kopec na Staten Islandu, 120 metrů nad mořem. Místní krajina je takový Blansko a okolí.

nyc

V Chinatown jsem jediná, kdo nejí hůlkama. Popravdě mám takovou kocovinu, že nedokážu jíst ani vidličkou. Upíjím nejdivnější polívku s mořskejma řasama svázanejma do mašliček. Hodně myslím na migranty, protože včerejší hospodský kecy se k nim samosebou stočily a já si vyslechla, že musíme chránit hlavně ten náš národní humor. Možná to celý byl humor a já ho nepochopila. Pět generací zpátky žila část mý rodiny v Itálii, tím by to mohlo bejt. Sedím v restauraci v Chinatownu a na čtyřiceti metrech čtverečních jsou lidi všech barev a je to úplně jedno, nejím hůlkama a je to úplně jedno. 

12356673_1074811565885441_3276516879778519673_o

Chci něco opravdovýho, jenže všechno je to jenom takový možná.
12362780_1073531602680104_1069062671678508285_o
12370818_1073531526013445_3673414403654955397_o
10636670_1074558639244067_2803941965372165410_o

Pravidla pevnosti: New York City

WP_20151208_18_26_57_Pro

Poprvý v životě opouštím pevnost Evropa. Poprvý sedím v transatlantickým letadle a připadám si jako ten den, kdy jsem šla přes Vltavu a snažila se pochopit, jak tohle místo může být najednou můj domov. Praha. Město, kam se jezdilo na školní výlety a s rodiči za odměnu. Připadám si, jako když jsem začala vídat lidi z televize, politiky a celebrity a přijímala je jako součást normálního života. Sedím v letadle, který jede do města Přátel a Sexu ve městě. Do města, kde se před čtrnácti lety odehrály útoky na dva vysoký baráky a teď musí všichni dávat otisky prstů a sítnice a odpovídat na otázky jako “kdo a kde balil vaše zavazadlo”, “s kým bydlíte” a “kdy jste měla poslední menstruaci”?
V letadle mi letušky nosily veganské jídlo a nalévaly džusy a vína a já jim chtěla neustále děkovat, jako chci děkovat vždycky, když dostávám něco, co jsem si jako holka z blanska nikdy nepředstavovala, že bych mohla dostat. Svět hotelů a letenek, vozíků plných drinků, placené úsměvy posádky, poslíčků a ředitelů a ředitelek nejrůznějších institucí. Někdy vidím tenhle svět jako pokrytecký, ale jindy mám pocit, že je zkrátka jenom jiný a pro spoustu lidí je to jediný z možných světů.

Ve sklepě. Bydlíme ve sklepě. Bydlíme ve sklepě na Manhattanu, kde byty stojí asi dvacet milionů dolarů. To je v přepočtu asi tolik, kolik má jenom Babiš, Kellner a skoro měl Ransdorf. Na dveřích máme napsáno šatna a vedle je zaměstnaneckej vstup pro prekarizovaný zaměstnance luxusní restaurace. Robin chlastá, protože je to nejsubverzivnější akt. Čekám, kdy si dá cigáro na pokoji a přijedou hasiči (hasiči jsou velký téma, k těm se vrátím jindy).

WP_20151208_13_22_54_Pro-1

Martin Řezníček říká, že New York City je jediný místo, kde by chtěl žít. Vypráví o tom, jak z něj Guillani udělal docela bezpečnej prostor, o gangsterech, vraždách a místech, kde se nevyplatilo vystupovat z metra. Všechno se změnilo. Za bezpečí se tu platí nesvobodou. Cedule všude kolem hlásají “If you see something, say something” a nebo “No parking anytime” a nebo “No smoking anywhere”. NYC je město příkazů a zákazů. “Moje nájemní smlouva je asi takhle tlustá”, říká ředitelka Českýho centra a ukazuje mezi palcem a ukazováčkem vzdálenost jeden centimetr. To, že si v nájemním bytě (kterej samosebou vlastní korporace), nezapálíte, je běžný, tady si totiž nezapálíte nikde. Ve smlouvě se prý taky dočtete, že je možný udělit pokutu za “podivné pachy”. Vonný tyčinky si zapalujte s cigárama na ulici, ve vzdálenosti tři metry od domu. Kouřit se tady nesmí nikde. NIKDE. Naproti Českýmu centru je bar, kterej se jmenuje Cigar In, mám chuť přivázat na svůj tabák kámen a prohodit jim ho za tu provokaci výlohou. Podle všech pravidel je ideálním místem pro kouření střed silnice. Když jsem chtěla jít na cigáro se sklenkou vína, černošská recepční se na mě dívala, jako bych měla na hrudi pět kilo trhaviny. Pokorně jsem odložila sklenku a dala si cigáro před vchodem. Za deset vteřit vyšla ven a ukazovala mi, kam až si mám jít tuhle tyčinku ďáblovu vykouřit. Až se vrátím do Prahy, sednu si do Liberálu a vykouřím krabičku a budu se cejtit naprosto svobodná. Možná pak na Řezáčově náměstí rovnou vypiju flašku vína a nechám na lavičce ležet odpadek. Možná zkusím od kluka na ulici koupit trávu, jenom pro ten pocit, že je to možný a že nepřiběhne žádná černošská recepční se slovy “If police come…. blah, blah, blah”.

Angličtina. Většině lidí rozumím. Mluví jazykem Gilmorových děvčat a Zoufalých manželek, protahují samohlásky a trochu zpívají, podobně, jako pro mě dřív zpívali lidi z Prahy, když se ptali přesně podle melodie, o níž nás na Moravě učili jako o melodii vět tázacích.

Jsem nemocná a trochu se předávkovávám homeopatikama a aspyrinem.

WP_20151208_15_10_39_Pro

WP_20151208_15_35_18_Pro

WP_20151208_11_57_13_Pro-1

Z jiného konce

Včera jsem poprvý zapálila oheň v kamnech. Všechem kouř se mi vpil do tváře. Měly jsme holčí večer a do mýho pokojíčku se nás vměstnalo jedenáct. Konečně jsem nemusela mít rukavice. Trochu jsem se bála rákosu ve stěnách a otravy, ale ráno se ten strach zdál zbytečnej. Uvařit čaj trvalo několik desítek minut. Tadeáš, kluk, co mu je sedmnáct a bydlí tu s námi, mi řekl, že dělat holčí večery je sexistický. Dopoledne jsem seděla na zahradě na slunci, nikde nebylo líp. Myslím, že mám zánět kyčle a tak ho natáčím k teplu, co se zdá spíš imaginární. Píšu ti stále ještě zkřehlými prsty, protože bych s tebou ráda šla do Brd na houby. A nebo třeba jenom šla.
Třeba do kopce.

DSC00534

 

Z jiného konce světa doznívají sirény
Tlak za pravým spánkem
Horko mezi stehny

Z jiného světa zní hlasy opilých lidí
Noc vypadá jako černá vánice
Zebe mezi žebry

Překroč mě

Pod postelí je zastrčený svět
Tak akorát pro dvě těla
A dva výkřiky

Různých vlnových délek

Srdce Evropy.

Stála jsem nad ním, sotva dejchal.

Naklonila jsem se a pozorovala jeho zarudlej hrudník. Dneska bylo třicet pět stupňů. Opaloval se někde na přeplněným koupališti a nenamazal se krémem. Dal si tři piva a pak šel nakoupit do alberta. Takhle to slíbil. Taška se skoro celá rozsypala. Měl v ní smetanu, eidam v akci, dvanáct deka slaniny, i když chtěl jenom deset. Měl v ní pytlík bombónů a dvě desítky. Stála jsem nad ním a jeho rozspanou taškou, skoro nedejchal. Chvíli jsem poslouchala. Sýpal. Tenhle stárnoucí pán s nákupem, kterej bude možná za chvíli mrtvej.

Existuje slušná šance, že je to nějakej slušnej člověk, latentní rasista, kterej díky uprchlíkům prožil svůj coming out. Dneska už by se mezi chlapama nebál říct, že čmoudi patří do Indie, ale že letadla jsou drahý, tak možná rovnou do plynu. Dneska už by se nebál říct, že potopit tři sta lidí na lodi je něco špatnýho. Dneska by šel do domobrany a pro svýho syna byl za hrdinu. Leží na chodníku a dusí se, zatímco na uprchlický lodi se dusí dalších dvacet negrů. Stojím nad ním a poslouchám jak sýpe.

V hlavě mám všechny štvavý články, všechny rasistický diskuse, xenofobní kecy, co jsem zaslechla po hospodách. Je slušná šance, že tenhle chlápek je obyčejná svině a že bych mohla jít dál, jako by šel on, kdybych tu ležela já se svou tmavou kůží. Mohla bych jít dál, jako by šel on, kdyby tu ležel bezdomovec.

Stojím and ním už deset vteřin. Volám záchranku. I když je šance, že je to nebezpečnej rasistickej příznivec Islám v Čr nechceme, volám záchranku a poslouchám pokyny. Mačkám mu hrudník. Je obrovskej. Jsem slabá. Vedle nás leží dvanáct deka slaniny. Tahle kultura masa a chlastu. Vedle nás leží igelitka s nákupem pro rodinu, kterou možná už nikdy neuvidí.

Chtěla bych mu ji přetáhnout za hlavu a nechat ho trpět za všechny xenofobní hovada. Místo toho mačkám jeho hrudník a skoro omdlívám. Protože je to člověk. Protože tahle chvíle rozhoduje o tom, jestli přežije a já ho nepotopím. Nejsem jako on, ale to neznamená, že ho tady nechám chcípnout uprostřed ulice.

11352471_982322538467678_952048891_n

Hvězdné nebe nad Brnem.

Viděla jsem brečet lidi, co sní o barikádách, i lidi, který už o ničem nesní. 

V týhle porodnici rodila moje máma. Sedím opilá na schodech protějšího baráku. Je to dvacet osm let. Co asi chtěla pro malý děcko. Jakej život si vysnila, když na svý jmeniny porodila černovlasou kudrnatou holku. Když se dívala z okna do týhle ulice, napadlo ji, že o dvacet osm let později tady budu sedět, dívat se do oken porodnice a přemejšlet, co chci?
Sedím opilá na schodech baráku a ženská, co chce domů, se dívá pohoršeně. Cejtím se, jako bych neměla žádný domů. Kluk vedle mě brečí a myslí si, že je to trapný. Mně se z toho chce taky brečet a chce se mi nasrat se na celej svět, ve kterým je to někdy tak složitý. Ale věřím. Věřím v lepší svět, protože podle kanta je to prej morální a já poslední dobou chápu, že jsem konzervativní a taky, že zahrnuju pojem morální do svýho slovníku. Jestli mi ještě někdo další bude v životě citovat kanta, tak se rozbrečim jako tenhle kluk na schodech, kterej za denního světla vypadá, že nemá žádný emoce.

V týhle porodnici rodila moje máma, říkám a chce se mi brečet, když tu o dvacet osm let později sedím opilá na schodech s opilým klukem, kdesi uprostřed brna, kdesi uprostřed vesmíru se zvětralým pivem v ruce. Jsem rád, že seš tady, říká a já jsem taky ráda, i když jsem nasraná na celej svět a blbě se mi dejchá, i když je to všechno složitý, aspoň na chvíli se cejtim, že jsem někde, kde mám bejt, i když je to tahle divná chvíle s bláznivým klukem před porodnicí.
Tenhle danajskej dar otevírat lidi. Brát si kusy jejich tajemství a vláčet je s sebou. Dívat se dovnitř, vidět, ale vůbec nevědět, co s tím. Možná to mám po mámě. Možná, že když se dívala oknem do ulice s malou kudrnatou holkou v náručí, viděla přesně tohle.

11292656_970161216350477_1253008575_n

11310982_970161476350451_135128085_n

Niterní kamasútra

11146313_952649761434956_4625400624669284098_n

Člověk má hodně poloh. Niternejch poloh, ve kterejch existuje. Polohu, ve který se narodí a polohu, ve který umře. Polohu, ve který je, když je potmě, když venku prší nebo když ulice voní vlhkem. Polohu, kterou objevuje, když se dívá na moře. Mám hodně poloh.

A některý jsou nesnesitelný, řekl mi. Představím ti režisérku, co je jí šedesát, ta píše to, co žije, řekl taky. Jenže polohy, ve kterejch píšu, nejsou pro lidi. Žít potmě znamená se každej den narodit ve stejný poloze a v jiný umřít. Žít potmě znamená žít věty, který nejdou říct. Který jdou napsat.
Má niterní kamasútra má hodně poloh. Je to kniha pro jedny oči. Moje oči.

Zabalila jsem se do šátku cizí holky, sedím v tmavým koutě velkýho sálu a kolem mě jsou lidi. Kolem mě je hudba a drinky a plakáty na filmovej festival. Kolem mě je hádající se pár, tančící pár, kluk na mdma, kluk, co o sobě říká, že je sráč a já mu to chci uvěřit. Kluk, kterej tančí na stole a je to to nejpřirozenější v celým sále. Na některejch lidech to poznáte. Úplný a celý. Ale možná jenom, když jste ve stejný poloze. Kolem mě je tolik lidí, že jsem před nima utekla do šátku cizí holky. Nepoznám, kdy je to ještě deprese.

Mívala jsem deprese, řekla jsem K. Měla jsem mrtvici a únavovej syndrom a taky jsem potratila, řekla jsem. A pak v květnu před čtyřma rokama jsem poprvý běžela wilsonovým lesem a byla jsem zase na chvíli `úplně` a `cele`.

Člověk snadno zapomíná – a každá poloha přejde jako kocovina. Do jiný polohy. Mám hodně poloh a vůbec nevim, který jsou nesnesitelný. Třeba ty, co jsem měla včera v noci, když jsem říkala, že seš sráč.

Přišla cizí holka a na chvíli si půjčila svůj šátek. Můžu vás obejmout, řekla a mě napadlo, že jsme pro tu chvíli ve stejný poloze.

11152692_953398694693396_2243314210696493261_n 11165872_955936337772965_873931530_n10533067_936731159693483_739562254_n