vraž do mě na letný

tramvaj do stanice na moment tramvaj do depa věčnosti
míjej se na pražskejch předměstích
zaplatila jsem poloslepýmu chlápkovi
aby přehodil výhybku
jedu tunelem plným pavouků umírám na chřipku

Do Jihlavy vzali můj film. Máma se rozplakala. Já jsem se rozplakala. Zatím je to tajný, i když mě T. s Minaříkovejma už vzali to zapít. Vlastně mě to vzali zapít, když jsem to ještě nevěděla ani já. Rum s kolou.

Přijel Máša a objednali jsme si noční pizzu. Pizza je moje oblíbený jídlo, protože ať máte chuť na cokoli, dá se to jíst na pizze. Trochu jsme dělali grafiku do filmu a bylo to fajn, seděli jsme, brumlali jsme si pod noc každej to svý a pak mi spadl program a pak jemu celej počítač.

Vytiskla jsem kapesníky. To je potmě do kapsy, aby si mě kámoši mohli číst v tramvajích. Dala jsem to lidem, co mám ráda a lidem, co mají rádi mě. Dala jsem kapesníky M. a on je přetrhl napůl. Ale já vím, že se to přetrhnout nedá a on nakonec tu půlku sebral a dal si ji do kapsy. Myslím, že to taky ví a druhej den ráno jsme se usmívali, protože jsem v noci porodila jeho dítě. Nejkrásnější okamžik, kterej se nestal.

Cikáni od karla antona jsou smutnej film z roku 1921. Z osmi postav šest umře, jedna je prokletá a jeden zůstane sám. Karel Hynek Mácha měl prý čtyři vážnější vztahy a pak umřel Bylo mu pětadvacet.

Na nemoc jsem si udělala čerstvý šťávy. Přichází čas freshů, podzim. Čas jihlavy a změn času. Máme malej detox s D., protože tenhle víkend malteco není sexy jako obvykle.

S A. se léčíme kodeinem, brufenem, grepem, citronem, zázvorem, džusem. Přinesla i kukuřici. Stříháme film o paterčatech a nevíme, co řekneme. Lidi kolem nás to vědí nejlíp. To už tak bejvá.

Jsem dospělá. A to znamená, že už nesedám na studený a nenosím holý záda!

Starejte se o druhé. Dobře se o ně starejte a řada z nich vám dá pořádně zabrat. Budou vás nenávidět za to, že jste jim pomohli. Budou se vás snažit zničit, protože jste porušili jejich osud. Vy se pak budete muset obrátit k sobě, s nadějí, že spadnete do hlubiny bezpečnosti.
(Karel Vachek, teorie hmoty)

Dneska jsem k jednomu pochmurnýmu a trochu zlýmu textu ze začátku září připsala druhou půlku. Je o tom, že se všecko dá zase opravit. Je o tom, že bud líp a že už je líp. Je o tom, že není pozdě si dát panáka a nechat všechno za sebou. Blíží se půlnoc. Nalila jsem si medovou whisku a přepisuju ten text na papír.
Napsala jsem jinej text, kterej je o tom samým. Text, co budu ve čtvrtek poprvý repovat a těším se, jakou náladu vytvoří a co mi přinese. Poslouchám první verzi rodícího se beatu a vím, že tam musí foukat vítr. Vítr všechno odnese. Do mýho pokoje vítr nefouká, protože mám okno do chodby. Já si pro vítr chodím do parku kousek odtud, chodím si pro něj na plácek před kavárnou, chodím si pro něj, protože vím, že něco odnese.
Přestavěla jsem nábytek a onemocněla. Nalila jsem si panáka whisky a připsala další kus textu. “Loutkoherec ucítil teplo dřeva/ oprášil dláta a začal řezat/ vyřezal oči / vyřezal ústa / vyřezal nohy/ přišla zima/ loutkoherec světem chodí/ a vedle něj chodí žena/..”

v pokoji uvnitř mě se rozsypaly střepy
a slepit je
je příliš titěrná práce
zarývají se hluboko
křehkým masem

(sedmého září)

I přes vodopády řeky plynou dál…

Vždycky jsem věřila, že voda je v životě nejdůležitější. Jako malou mě máma brala k rybníku a já cítila vodu všude na těle. V městských lázních jsem si hrála na neli, dívku moře a s představou ploutve namísto nohou jsem se potávěla ve čtyřmetrový hloubce. Chvíli jsem závodně plavala, ale myslím, že tím jsem vodu spíš přestávala cejtit. Moje nejoblíběnější dětský hrátky byly lodičky a gumový hračky, co jsem převážela z jednoho konce vany na druhej. Voda.
Sprchuju se dlouho. Stojím a nechávám všechno tíct. Odtíct. Sprchuju se a cákám kolem sebe, mířím si sprchovou hlavou do obličeje. Piju. Piju spoustu vody. Z vodovodu. A spoustu vody z odšťavněný zeleniny.
Ale když doplavu doprostřed blanenskýho lomu, vždycky panikařím. Někdy stojím ve sprše moc dlouho a přestávám cítit nohy. Někdy se vody bojím, když se valí korytem řeky a všechno s sebou bere. Voda je nejsilnější síla.

Poslední dobou, když prší, bývám potichu. Myslím, že trpím žízní. Mám žízeň a zoufale se snažím pít. Z láhve, co je z ní nejčistší voda. Ze svý oblíbený láhve, ze který piju už dlouho. Když prší, bývám smutná a když svítí mám žízeň. Chodím stromovkou a v jezírku se koupou ptáci. Na světě je tolik vody. V každý večerce, za pár korun. Na každým záchodě. V kalužích. A v očích, když jsem smutná. Mám žízeň a myslím, že piju z prázdný lahve. Protože v ní byla ta nejčistší voda a každá jiná teď smrdí. Piju z prázdný lahve.
Chodím stromovkou a bývám potichu. Nosím s sebou tu lahev a chci nachytat vodu. Na světě je přece tolik vody. Jenže většina se nedá pít.

Poslala jsem po řece psaní, co mi dal. Aby ho voda odnesla tam, kam jsme se jezdívali schovat. Odplouvalo pomalu.

Po roce rok, vyrážím směr Polná u Jihlavy. Festival, u kterýho jsem byla od začátku, od doby, co jsem si oblíkla pytel na odpadky a běhala v dešti s basákem z thrashmetalový kapely. Vyrážím zúženou dálnicí a cesta mizí ve tmě. Zpomalujeme, dokud nedojedeme ke koloně. Zastavíme a na mobilu, ach ta chytrost, zjišťujeme, že tahle kolona je dlouhá 12 kilometrů. Mezi auty tančí lidé, míhají se ve světlech. Stojíme opodál a J. říká, že kdyby tu byla jeho bývalá, tančili by taky. Já říkám, že kdyby tu byl M., tak bychom možná netančili, ale vím, že bychom trochu tančili a on by říkal něco vtipnýho. V Polný je pouť. Je tam stadion, kde se drží mlha a zima. Je tam dolina, kde hraje tvrdá muzika a moje uši jí neumějí přivyknout. Nakonec vezmu holky, který miluju a jdem do nedaleký hospody. Mají tu rádi fotbal. Každej fotbal. Takže mají vlaječky sparty, slavie, šály bohemky, dresy, poháry a bráníka. Točenýho za osmnáct. Dám si jednoho a jdem spát, abychom ráno zjistily, že s A. čteme stejnou knihu. Hodně diskutujeme o knihách, lidech a vztazích. Taky o drogách a o tom, co ještě je culík. A. si stále dává svý mikádový číro do gumičky a tvrdí, že tohle je culík, já ukazuju na různý druhy vlasů a snažím se vysvětlit, že ne každá palmička, co vyčešeš děcku, je hned férovej culík.

V sobotu nás probouzejí kolotočáři. Hrající maxim turbulenc prokládají větami jako žetonek patří do autíčka a za oknem občas vzlítne nějaká ta smáčená labuť. Jíme a zkoušíme burčák, co je vlastně jablečnej džus. Večer jsme zase v mlžném oparu doliny, hraju další ze svých koncertů a uvědomuju si, jaký kusy textů patří lidem, co stojí v publiku. V jihlavě jsem nechala kus svýho života, kus svýho srdce, střepy svý duše. Jsou tam v dlažbě, v parcích i pokojíčcích a poutají mě k tomu skvělýmu městu. Když rýmuju „sama sobě si být hrdinkou noci,“ do stanu vejde kluk, co jsem s ním čekala dítě a když mě uvidí, otočí se a dělá, že tohle neexistuje. Že to nikdy neexistovalo. Odehraju si svoje a beru A. na jedno za osmnáct. Mezitím sedíme s klukem, co ho potkám jen jednou za rok a on říká „že můžou mít všechno, to si myslí jenom děti“. A já mu říkám, že si poprvý uvědomuju, co je čas a co je milování a že už to vím, že nemůžu mít všechno. Povídáme si o krátkodobých a dlouhodobých plánech a někde vevnitř vím, že nemám vůbec žádnej plán. Ze školy mi vypsali složenku, školný za 24 tisíc. Chvíli řeším světský věci, peníze a práci. Když přijdem s A. domů, otevřeme si stejnou knížku a každá si čtem svým tempem. Bondyho fantazii, který nerozumíme. Máme moc tý vlastní.

Je neděle. Jedu domů a v tunelu se rozbrečim. Prožívám menstruační trash. Sedím v obýváku a slyším svou babičku říkat „já taky vim, že děda nebyl ten pravej, ale prostě jsem s ním žila“. Slyším svou babičku říkat další a další věci a slyším sebe říkat, že miluju. Myslím na svýho dědu a svojí babičku a na to, že nikdy nechci říkat takovýhle věci. Ale možná je tohle ten život, dlouhodobý plány, složenky, prostě si někoho najít, porodit děti, vydržet, dostat artrózu, rakovinu a pak to zas říct svejm vnoučatům.

Šáňo a šestiletej předraženej sýr. Za socíků takhle chutnaly všechny, říká babička. Já mám novou blůzu a ukradla sem si k ní náhradní pásek, říká máma. A taky kandiduju do zastupitelstva, vzpomene babička. Za koho? Za komunisty. Přišlo mi školný 24 litrů. Já mám stovku do konce týdne, říká babička. Já mám akorát tak na víno, říká máma.

–

je to jako si šlehnou až tak
že chceš zůstat vzhůru
napořád
je to jako pořezat se o papír
a vykrvácet

–

polštáře plné holubích per a nemocí
na nich hlavy plné lidí
světlo otupilo hrany noci
ráno nic nebolelo
ani ve výtahu

–

lhát se musí umět
tak jako předstírat
jinak to vyzní trapně
když říkáš rád
bych tě viděl

…
jdeme domů noční prahou ale dnes se vůbec nesetmělo
ke mně domů noční prahou ale dnes se vůbec nesetmělo
světlo pohlcuje čas a tělo tělo přimklo se k okennímu rámu
sledovalo nás šli jsme po ulici a občas na sebe narazili
lehli si na chodník a čekali jestli roztaje jestli roztajeme
začalo z tebe něco téct a já ochutnala a já tě ochutnala
tvoje krev je slaná tvoje krev je slaná jako sůl
lehli si do postele a čekali ale dnes se vůbec nesetmělo
začalo ze mě něco téct a tys ochutnal a tys mě ochutnal
světlo pohltilo čas a těla přimkla se k okennímu rámu
sledovali jsme lidi na ulici občas na sebe narazili
občas na sebe narazili chtěla jsem vyskočit z okenního rámu
na něco narazit na něco narazit
zavřela jsem oči zavřela jsem oči a pak se setmělo
…

Připisujeme hodnoty. Posuzujeme. Kdo má jakou cenu. Za co stojí. Porovnáváme. Kdo je víc. Co je víc. Nejvíc. Jaký lidi jsme, když si troufáme soudit. Odhadovat něčí cenu. Jsme soupeři, soudci, odhadci. Nevim. Co to je být lepší. K čemu je být lepší.
Když skončí vztah, trvá to roky. Tohle končení. Člověk se odlepuje od minulosti. Od reality. Od sebe samýho. Musí se rozložit a zase složit, složit bez nějakejch kusů. A tak děraví. A tak děravíme a doufáme, že do těch děr někdo něco nacpe.

Já měla spoustu děr, když jsem spadla do tohohle města. Díry po rodině, po lásce, po kámoších. A když jsm pak potkala m., všechny jsem je zacpala a uvěřila, že to jsou ty kusy, co patří do mejch děr. Z touhy bejt celá jsem si nevšimla, že v něm je pořád spousta dalších děr, který neumím zplnit.
Dneska jsem se naučila něco novýho. Naučila jsem se dělat bubliny. Bára utrhla větvičky a vytáhla tkaničku z kalhot a dvě z bot a vyrobily jsme bublifuk. Do kyblíku jsme daly vodu, jak a pivo. Šla jsem koupit glycerin do lékárny. Z bublin zůstávaly chomáčky. Na chvíli se vrátilo léto. Lidi mají málo oblečení. Kluk vedle mě říká nečeknej hic a svět je babylón.
Mám rády dny, kdy se můžu naučit něco novýho. Dělat obrovský bubliny, který říkaj, že je všechno pomíjívý.

V téhle kavárně se scházejí lidi v průsvitných tričkách
Jejich kůže je příliš vyhlazená abych mohla mluvit o stáří
ale něco v nich je příliš vážně
Diskutují o umění a přitom si na baru Vladimír 518 objednává drink
ne není to budvar
Lidi v kavárně se znají a tváří se důležitě když usrkávají střik z vína
hnusnějšího než krabičák z albertu
Kde stejně všichni nakupují
V týhle kavárně všichni vypadají stejně
Jenom bláhovec je jinej protože dělá věci pomaleji
…