Starejte se o druhé. Dobře se o ně starejte a řada z nich vám dá pořádně zabrat. Budou vás nenávidět za to, že jste jim pomohli. Budou se vás snažit zničit, protože jste porušili jejich osud. Vy se pak budete muset obrátit k sobě, s nadějí, že spadnete do hlubiny bezpečnosti.
(Karel Vachek, teorie hmoty)

Dneska jsem k jednomu pochmurnýmu a trochu zlýmu textu ze začátku září připsala druhou půlku. Je o tom, že se všecko dá zase opravit. Je o tom, že bud líp a že už je líp. Je o tom, že není pozdě si dát panáka a nechat všechno za sebou. Blíží se půlnoc. Nalila jsem si medovou whisku a přepisuju ten text na papír.
Napsala jsem jinej text, kterej je o tom samým. Text, co budu ve čtvrtek poprvý repovat a těším se, jakou náladu vytvoří a co mi přinese. Poslouchám první verzi rodícího se beatu a vím, že tam musí foukat vítr. Vítr všechno odnese. Do mýho pokoje vítr nefouká, protože mám okno do chodby. Já si pro vítr chodím do parku kousek odtud, chodím si pro něj na plácek před kavárnou, chodím si pro něj, protože vím, že něco odnese.
Přestavěla jsem nábytek a onemocněla. Nalila jsem si panáka whisky a připsala další kus textu. “Loutkoherec ucítil teplo dřeva/ oprášil dláta a začal řezat/ vyřezal oči / vyřezal ústa / vyřezal nohy/ přišla zima/ loutkoherec světem chodí/ a vedle něj chodí žena/..”

v pokoji uvnitř mě se rozsypaly střepy
a slepit je
je příliš titěrná práce
zarývají se hluboko
křehkým masem

(sedmého září)