I přes vodopády řeky plynou dál…

Vždycky jsem věřila, že voda je v životě nejdůležitější. Jako malou mě máma brala k rybníku a já cítila vodu všude na těle. V městských lázních jsem si hrála na neli, dívku moře a s představou ploutve namísto nohou jsem se potávěla ve čtyřmetrový hloubce. Chvíli jsem závodně plavala, ale myslím, že tím jsem vodu spíš přestávala cejtit. Moje nejoblíběnější dětský hrátky byly lodičky a gumový hračky, co jsem převážela z jednoho konce vany na druhej. Voda.
Sprchuju se dlouho. Stojím a nechávám všechno tíct. Odtíct. Sprchuju se a cákám kolem sebe, mířím si sprchovou hlavou do obličeje. Piju. Piju spoustu vody. Z vodovodu. A spoustu vody z odšťavněný zeleniny.
Ale když doplavu doprostřed blanenskýho lomu, vždycky panikařím. Někdy stojím ve sprše moc dlouho a přestávám cítit nohy. Někdy se vody bojím, když se valí korytem řeky a všechno s sebou bere. Voda je nejsilnější síla.

Poslední dobou, když prší, bývám potichu. Myslím, že trpím žízní. Mám žízeň a zoufale se snažím pít. Z láhve, co je z ní nejčistší voda. Ze svý oblíbený láhve, ze který piju už dlouho. Když prší, bývám smutná a když svítí mám žízeň. Chodím stromovkou a v jezírku se koupou ptáci. Na světě je tolik vody. V každý večerce, za pár korun. Na každým záchodě. V kalužích. A v očích, když jsem smutná. Mám žízeň a myslím, že piju z prázdný lahve. Protože v ní byla ta nejčistší voda a každá jiná teď smrdí. Piju z prázdný lahve.
Chodím stromovkou a bývám potichu. Nosím s sebou tu lahev a chci nachytat vodu. Na světě je přece tolik vody. Jenže většina se nedá pít.

Poslala jsem po řece psaní, co mi dal. Aby ho voda odnesla tam, kam jsme se jezdívali schovat. Odplouvalo pomalu.