Slyším svou babičku.

Po roce rok, vyrážím směr Polná u Jihlavy. Festival, u kterýho jsem byla od začátku, od doby, co jsem si oblíkla pytel na odpadky a běhala v dešti s basákem z thrashmetalový kapely. Vyrážím zúženou dálnicí a cesta mizí ve tmě. Zpomalujeme, dokud nedojedeme ke koloně. Zastavíme a na mobilu, ach ta chytrost, zjišťujeme, že tahle kolona je dlouhá 12 kilometrů. Mezi auty tančí lidé, míhají se ve světlech. Stojíme opodál a J. říká, že kdyby tu byla jeho bývalá, tančili by taky. Já říkám, že kdyby tu byl M., tak bychom možná netančili, ale vím, že bychom trochu tančili a on by říkal něco vtipnýho. V Polný je pouť. Je tam stadion, kde se drží mlha a zima. Je tam dolina, kde hraje tvrdá muzika a moje uši jí neumějí přivyknout. Nakonec vezmu holky, který miluju a jdem do nedaleký hospody. Mají tu rádi fotbal. Každej fotbal. Takže mají vlaječky sparty, slavie, šály bohemky, dresy, poháry a bráníka. Točenýho za osmnáct. Dám si jednoho a jdem spát, abychom ráno zjistily, že s A. čteme stejnou knihu. Hodně diskutujeme o knihách, lidech a vztazích. Taky o drogách a o tom, co ještě je culík. A. si stále dává svý mikádový číro do gumičky a tvrdí, že tohle je culík, já ukazuju na různý druhy vlasů a snažím se vysvětlit, že ne každá palmička, co vyčešeš děcku, je hned férovej culík.

martina2

V sobotu nás probouzejí kolotočáři. Hrající maxim turbulenc prokládají větami jako žetonek patří do autíčka a za oknem občas vzlítne nějaká ta smáčená labuť. Jíme a zkoušíme burčák, co je vlastně jablečnej džus. Večer jsme zase v mlžném oparu doliny, hraju další ze svých koncertů a uvědomuju si, jaký kusy textů patří lidem, co stojí v publiku. V jihlavě jsem nechala kus svýho života, kus svýho srdce, střepy svý duše. Jsou tam v dlažbě, v parcích i pokojíčcích a poutají mě k tomu skvělýmu městu. Když rýmuju „sama sobě si být hrdinkou noci,“ do stanu vejde kluk, co jsem s ním čekala dítě a když mě uvidí, otočí se a dělá, že tohle neexistuje. Že to nikdy neexistovalo. Odehraju si svoje a beru A. na jedno za osmnáct. Mezitím sedíme s klukem, co ho potkám jen jednou za rok a on říká „že můžou mít všechno, to si myslí jenom děti“. A já mu říkám, že si poprvý uvědomuju, co je čas a co je milování a že už to vím, že nemůžu mít všechno. Povídáme si o krátkodobých a dlouhodobých plánech a někde vevnitř vím, že nemám vůbec žádnej plán. Ze školy mi vypsali složenku, školný za 24 tisíc. Chvíli řeším světský věci, peníze a práci. Když přijdem s A. domů, otevřeme si stejnou knížku a každá si čtem svým tempem. Bondyho fantazii, který nerozumíme. Máme moc tý vlastní.

martina4

Je neděle. Jedu domů a v tunelu se rozbrečim. Prožívám menstruační trash. Sedím v obýváku a slyším svou babičku říkat „já taky vim, že děda nebyl ten pravej, ale prostě jsem s ním žila“. Slyším svou babičku říkat další a další věci a slyším sebe říkat, že miluju. Myslím na svýho dědu a svojí babičku a na to, že nikdy nechci říkat takovýhle věci. Ale možná je tohle ten život, dlouhodobý plány, složenky, prostě si někoho najít, porodit děti, vydržet, dostat artrózu, rakovinu a pak to zas říct svejm vnoučatům.

martina

Šáňo a šestiletej předraženej sýr. Za socíků takhle chutnaly všechny, říká babička. Já mám novou blůzu a ukradla sem si k ní náhradní pásek, říká máma. A taky kandiduju do zastupitelstva, vzpomene babička. Za koho? Za komunisty. Přišlo mi školný 24 litrů. Já mám stovku do konce týdne, říká babička. Já mám akorát tak na víno, říká máma.

martina3