Oslo vypadá jako Adamov. Aspoň na první dobrou, když se vynoříte z tři kilometry dlouhýho tunelu. Spousta baráků ve svahu, poskládanejch u sebe. Z bílýho sněhu vystupuje jenom šedej beton. Trať lemují graffity. Ve skutečnosti si nejde nic doopravdy prohlídnout. Vlaky tu jezdí tak rychle, že není možný pozorovat krajinu a rozeznat soba od losa. Možná proto si představuju Adamov, důvěrně známou krajinu, na místě týhle rachlovlakem rozmazaný šedobílý scenérie.

Z Adamova se ale za sedm minut, kdy zastavíme na centrálním nádraží, stane Praha. Uvědomuju si, že jsem se nechala chytit do pasti hlavního města. Že teď už mi evropský metropole přijdou obyčejný. To, že někde mají barák z jinejch cihel nebo vyšší věže nebo větší náměstí, je mi ukradený. Všechno je Praha. Lidi jsou tu teda trochu víc barevný a A. říkala, že když venčí psa, bojí se, že ho nakopne nějakej muslim. 25% oselských obyvatel jsou přistěhovalci, píše se na wikipedii. Takže žádný zástupy severskejch typů. Včera v autobude jeden kluk vypadal jako Vojta. Seveřan z Prahy. Ve čtvrti kde bydlím, jsem za dvy dny potkala lidi mnoha etnik. Nejvíc se mi líbí tmavovalsá starší žena, která prodává pletený ponožky před sámoškou. Má na sněhu položenej šátek a na něm vystavených asi pět párů šedofialových ponožek a jinak nic. Neměla jsem odvahu zeptat se, za kolik. Cítím se hůř než ona, když zalízám do nepopsanejch dveří.

Oslo není Adamov, protože zabírá strašně moc místa. Ta plocha je cejtit. Myslím, že teď už se mi líbí jen prostorný placatý města, který můžete projíždět na kole a města plný parků. O parcích, které potkávám, jindy.

Pořád přepočítávám prachy. Je to moje cestovatelská posedlost a neumím se jí zbavit. Pamatuju si, jak jsem si nikdy nechtěla nic koupit, protože chleba stál třikrát tolik, protože pivo stálo šestkrát tolik, protože… Teď je to jiný. Koruna je silná. Věci v Oslu stojí ani ne dvakrát to, co v Praze. Ale norský platy jsou třikrát větší než naše. Kdy se to stalo, že se z Prahy stalo turistický předražený město, který si lidi s mojí kupní silou nemohou dovolit? Kdy se stalo, že pro nejbohatší evropský země u nás přestalo bejt levno. Kdy se to stalo, že jsem si někde nepřipadala jako holka z východu, která všechno pětkrát přeplatí. Pokaždý, když tu něco přepočítávám, nechci se vracet do města posedlýho prachama, vybydleným centrem, airbnb, obchodníma centrama všude. “Stejně bych chtěla, aby tu byl park,” řekla jsem obchodníkovi s obchodními centry na terase Quadria. Na terase, odkud vidíte cělý město přes soukromou terasu Radovana Vítka. “To máš štěstí. Tam, co je vzorkovna, bude za 4 roky park,” řekl mi. Mám štěstí, protože za čtyři roky bude místo Kolkovny park? Budu mít štěstí, když budu za čtyři roky mít za humnama pole. “Tam, co je Kolkovna, tam to srovnají se zemí a udělají park. A pod ním obchodní centrum,” dodal.

Náš pilot je srab. Viděla jsem odletět snad půlku Prahy na dovolenou, zatímco nám letištní služba přijela umýt křídla. Španělský písničkářky z autobusu na letiště přistávají v jarní Barceloně, dvě stě lidí v mým boeingu jezdí přes čtyřicet minut po zasněžených ranvejích Václava Havla. Jedově žlutej prostředek cáká po hektolitrech všude kolem. Dívám se na to miniaturním okýnken a přemýšlím, jestli tahle “už osm let nejlépe hodnocená” nízkonákladovka používá ekologický prostředky, když už jima zaplavuje celý letiště. Pak si uvědomím, že za chvíli vzlétneme – snad – a přehodíme zapálenou benzínku přes půl Evropy a že by to klidně mohli stříkat benzínem a herákem.

Ze sedadla u okýnka, který mi náhodným losem přidělili, mám fakt radost. Tím víc, že letím do krajiny jezer a hor. Dvacet vteřin po startu vidím jenom bílo. Trvá to celý dvě hodiny, takže mám vypálený zorničky a katarzní pláč “když vidím severskou krajinu” se tentokrát nekoná.

O Norsku nic nevim.

Myšlenková mapa Norska v mý hlavě: Losos. Vlajka. Fjordy. Hádka mezi Maj Brittovou a Dopplerem v mý oblíbený knize o tom, zda je lepší Norsko nebo Švédsko. Nepamatuju se, kdo byl odkud. Lyžování. Svetr se vzorem. Fousatý chlápci. Sněhulák. Film, kterej jsem nepochopila.

Natočili ho loni podle detektivky Joa Nesba. V trafice na letišti měli všechny jeho knihy, ale ne, to si neudělám. Stačí, že je tam minus deset. Koupila jsem si v rámci příprav na cestu Norskou čítanku. To stačí. Povídky  prý nejlepších místních autorek a autorů. Je psaná dvojjazycně. Mohu podle ní mluvit.  “Myš domácí si koupila plnící pero.”- “Musen hjemme kjøpte en fyllpenn.” Ta kniha je v kufru. V té trafice jsem totiž nakonec koupila Žítkovský bohyně. Knihu, co už 130 000 lidí dávno přečetlo. Ale já mám čas až teď.

Stal se ze mě člověk pěti zameštnání, kterýho nejvíc zajímá, jak rychlý připojení bude v bytě, kde bydlím. Objem práce, kterou si na ten týden vezu, by mý pomalejší kolegy stál tak měsíc života. Od doby, co nepiju, jsem člověk pěti zaměstnání. Alkomilovnice, která vyměnila chlast za práci. Možná. Takovej Prchal bez ambicí. Anebo třeba nekecám, když říkám, že za rok skončím, opravím dům a budu žít v souladu. Jak nepomucká bohyně.