Co asi prolítne hlavou pilota, kterej se řítí z deseti kilometrů střemhlav k zemi? Na co asi myslí, když vidí špičatý obrovský hory tam dole a ví, že v nich za chvíli umře. Že umře i chlápek, kterej v záchvatu paniky bouchá pěstma do dveří od kabiny, že umře stopadesát dalších lidí, který ještě včera obdivovali gaudího šílený megalomanský stavby. Co asi cítí člověk, kterej se rozhodl zabít člověka, když letí střemhlav k zemi?

Sedíme v kokpitu a on říká, že už nemá co ztratit,. A že měl vždycky rád, když projížděli po kopcích za vesnicí, jezdili na nekonečný projížďky s otcem a jemu se zvedal žaludek, když jeli moc rychle z prudkýho svahu. Na chvíli cítí to samý.. Střemhlav k zemi. Říká, že otec umřel a jeho máma začala chlastat. Chtěl taky chlastat, ale vždycky nakonec zvracel krev a to už nebylo tak příjemný jako na těch kopcích. Zvedá se mu žaludek a říká byl jsem dlouho úplně sám. Samota ho nic nenaučila. Možná jenom nenávidět. Sedíme spolu v kokpitu a od stopadesáti lidí nás delí železný dveře. Jsou to jeho jediný kamarádi, na život, na smrt. Je mu osmadvacet a všichni z ekonomky se žení. Chlastají, cestují a nebo žijou v Americe. On chtěl bejt řezbářem, ale nakonec šel na ekonomku. Ve druháku se poprvý ožral tak, že o sobě nevěděl. Druhej den se probudil v parku a několik hodin jen tak ležel. Díval se na oblohu, na bílý čáry za letadlama, na černý ptáky a na větve, který mu lezly do výhledu. Asi umřu, řekl a sledoval, jak se čáry na obloze protnuly.

Mlčíme. Zbývá pár desítek sekund. Nestihnu se zeptat, jestli někdy miloval, jestli někdy běžel sám černou nocí, jestli se někdy odvážil tančit, jestli má oblíbenej fotbalovej tým a jestli jezdí na kole. Sedíme v kokpitu, beru ho za ruku. Chtěla bych se zlobit, otočit tlačítkem, vzlítnout a letět k moři, chtěla bych na něj křičet a vysvětlit mu, proč nemůže zabít tyhle lidi. Svý jediný přátele. Mlčím. Zbývá pár sekund a já necítím nic. Dívám se na hory, na kterejch zrovna lyžuje můj otec a vím, že jsem milovala, tančila, jezdila na kole, chlastala, běžela nocí a že poběžím znovu. S klukem, kterej se řítí střemhlav k zemi a na nic nemyslí.

Když se mě zeptáš, budu mlčet spíš než lhát, že ten příběh neznám…

Kámoš si na facebook dává divný statusy. Směs nějaký metafory, alegorie, “myšlenky” a vtipu. Jindy opileckej výkřik o svým roztrhaným vnitřku. Úryvek svýho uvažování. Něco jako “město na chvíli zavřelo oči a já zahrál melodii na víčka kanálů, vypil jsem poslední pivo a sledoval proliferaci prahy v ranním světle”. Když to čtete, myslíte si, ten musí bejt divnej, Komplikovanej. Fascinující. Čtete úplně zbytečnej status, jehož jedným sdělení je světe, jsem hrozně divnej, upři na mě svý oči a přemejšlej, kdo jsem, I když to nevim ani já sám. Nepochop mě a nech mě bejt. Miluj mě a nech mě bejt.
Tuhle divnost si většina z nás interpretuje jako něco neuvěřitelně zajímavýho. Komplikovaný, fascinující lidi. Týpek, kterej celej večer nepromluvil, jenom těkal očima po kuchyni a občas je zavřel. Divnej tichej týpek, kterej určitě kriticky hodnotí všechno, co vidí a slyší, přemýšlivej člověk v rohu kuchyně, kterej se houpe na židli. Zajímavej. Řekne něco metaforickýho a nebo, když to jde “do hloubky”, něco zoufalýho. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.
V kavárně sedí holka, pije trojitý preso a občas si něco poznamená do deníku. Když se přijde zeptat na oheň stihne podat výklad nějakýho interaktivního díla, který viděla včera na verni. Fascinující. Do toho deníku si píše seznam věcí, který zapomněla koupit a interaktivní dílo byly otočný vstupní dveře galerie.
Neobyčejný lidi vypadaj obyčejně.

“Musíš si lidi umět osahat. Jako půdu. A když narazíš na skálu, nech to bejt, protože tam prostě nic nevypěstuješ.”

Celou tuhle hru sme taký hrály. Včera jsme si přiznaly, jak skvěle jsme ji hrály. Fascinovat lidi, vzít je do svýho světa, trochu bláznivýho, trochu zázračnýho, obalit je do cukru, zavřít do emocí, otevřít a kuchat. Hrály jsme skvěle a přestaly. Přestaly jsme bejt divný holky. Lidi už se do nás nezamilovávaj, nepíšou nám básničky, nejezděj za náma přes půl světa. Je to super. Osvobozující. Nemuset pořád bejt zajímavý a komplikovaný.
Je to skvělý. Bejt obyčejný. Fakt. Nemusíte vymejšlet žádný statusy, hlídat si, jestli je váš výraz dost zoufalej, jestli to, co říkáte, je dost nepochopitelný. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.

Děkuju všem neobyčejnejm lidem, který vypadaj obyčejně.

Když říkám, že soutěžíme o její panenství, je to jenom vtip, řekl mi kluk, kterej přišel s dalšíma soutěžícíma na tuhle party. Když si posíláme její profil a profily dalších ženskejch a mluvíme o tom, kterou si kdo ošuká, je to jenom nadsázka. Prostě nepřemýšlíme o tom, že jsme si z těch ženskejch udělali objekty a že jsme na úrovni zbohatlickejch spratků, který si posílají modely bmwéček. Každýho to prostě přitahuje pod jinou kapotou. Auta akorát nic necejtí.

A tak tam tančí, tihle soutěžící a holka, co je panna. Všichni se usmívají, ta holka pije a tak se jejich šance na výhru zvětšuje. Jeden z nich je můj kluk. A já se koukám a přemýšlím, jestli cedule tady netolerujeme žádné projevy sexismu je pro něj taky jenom vtip.
Přemýšlím o lidech, který mám kolem sebe, o zboží, kterým pro ně, navzdory emancipaci a proklamacím o rovnosti, jsme. Zvykla jsem si příliš nezkoumat lidi kolem sebe. Většina z nich jsou víc nebo míň salónní levičáci, anarchisti a jim podobný a tak automaticky předpokládám, že to, čemu věříme, je to, co žijem. Jenže jako spousta z nás jezdí na demošky proti rasismu, bojovat za emancipaci romů a pak v práci uplatňuje svůj paternalismus, stejně tak bojovníci za emancipaci, rváči za společnost bez rozdílu, doma sjíždí naše facebookový profily a soutěží, kdo se s náma vyspí. Hodnotí naše parametry, velikost dvorců, pihy, panenství a přijde jim to zábavný. Sice je od toho krok k nějakýmu hodně velkýmu humoru o znásilňování, ale my ženský tohle prostě nemůžeme pochopit. Chlubí se, nad kým si dneska večer vyhoní.
Je to vtipný a nadsazený, dokud to nedělá váš kluk a neposílá si fotky holek, který znáte, se kterejma se potkáváte a na který navíc teď žárlíte, protože váš kluk nad něma chce masturbovat. Pak je to k zblití. A je to k zblití i předtím, jenom to „není váš problém“. Je to neuctivý a pitomý a vy se musíte tý holce dívat do očí a chcete jí říct, jaká hra se tady hraje. Kdo jsou ti usměvaví lidi kolem, co jí nosí drinky. Mám chuť se rozběhnout a řvát, říct tý holce, prober se a uteč. Mám chuť těm lidem dát facku, rozbrečet se, aby viděli, jak to bolí. Aby si uvědomili, že lidský city jsou důležitější než panenství P. K. A že místo soutěží v tom, kdo zkonzumuje lepší produkt v lepším obalu, je možný soutěžit v podpoře, respektu a úctě. Jenom to není tak lehký, není to na jednu noc, není to za poplácání po rameni – ty jsi kanec, K.! 
Je mi zle z toho, že se o nás někde mluví a píše jako o kusech masa. Že přednosti, který se probírají, jsou velikost našich prsou (oni tomu neříkají prsa), staženost našich pohlavních orgánů (oni tomu neříkají pohlavní orgány) a společenskej kredit. Je mi zle z lidí, který se podílejí na kampaních proti sexismu a pak pro ně ženy nejsou víc než díry na sex, kůže k vystavování, objekty předhánění se. A jeden z nich je můj kluk.
Mohlo by to bejt vtipný, kdyby to byly nějaký abstraktní ženy, humor takhle funguje. Ale když to jsou dívky, který mají tváře, který potkáváte na ulici, ve škole, v baru, vtipný to bejt přestává. Začíná to být ubohý, trapný a bolestivý. Stojím kousek od cedule tady netolerujeme žádné projevy sexismu a musím utíct. Musím běžet pryč, schoulit se do rohu a brečet. Protože se stydím. Protože nemám dost síly. Protože nemám dost síly zakřičet, aby přestali. A tak tam tančí až do rána, někdo vítězí a někdo prohrává. V soutěži o to, kdo je větší macho. Pláču v koutě a tyhle lidi to nezajímá. Nejsem nový zboží, nejsem nerozbalená, jsem cítící bytost, která potřebuje podporu, respekt a úctu. A to je příliš složitý ve světě, kde se věci neopravujou, vyhazujou a nahrazujou novejma.

Sedím doma a myslím na lidi kolem sebe. Myslím na zkurvenej zbožní systém, na hloubky, ve kterejch koření sexismus a další sračky. Myslím na lidi, který ty kořeny vykopávaj, který bojujou se svejma myšlenkama a přemejšlej, co znamená nebejt sexista. Který jsou k ostatním opatrný, otevřený, který vás podporujou a posilujou. Chtěla bych, aby si mě lidi vážili. Ne proto, že jsem žena, ale proto, že rozuměj tomu, co to znamená vážit si druhejch. Chci poděkovat lidem, který poslouchaj, co se odehrává vevnitř. Lidem, který mi dělaj mdž každej den. Lidem, kterejch si vážím nejvíc.

Zůstat potmě znamená být zranitelná a nebát se zranění. Být potmě znamená věřit, že jinej svět je možnej. Žít potmě znamená hledat mentální rodinu. Snít potmě znamená vědět, že láska je nejsilnější síla.