Když říkám, že soutěžíme o její panenství, je to jenom vtip, řekl mi kluk, kterej přišel s dalšíma soutěžícíma na tuhle party. Když si posíláme její profil a profily dalších ženskejch a mluvíme o tom, kterou si kdo ošuká, je to jenom nadsázka. Prostě nepřemýšlíme o tom, že jsme si z těch ženskejch udělali objekty a že jsme na úrovni zbohatlickejch spratků, který si posílají modely bmwéček. Každýho to prostě přitahuje pod jinou kapotou. Auta akorát nic necejtí.

A tak tam tančí, tihle soutěžící a holka, co je panna. Všichni se usmívají, ta holka pije a tak se jejich šance na výhru zvětšuje. Jeden z nich je můj kluk. A já se koukám a přemýšlím, jestli cedule tady netolerujeme žádné projevy sexismu je pro něj taky jenom vtip.
Přemýšlím o lidech, který mám kolem sebe, o zboží, kterým pro ně, navzdory emancipaci a proklamacím o rovnosti, jsme. Zvykla jsem si příliš nezkoumat lidi kolem sebe. Většina z nich jsou víc nebo míň salónní levičáci, anarchisti a jim podobný a tak automaticky předpokládám, že to, čemu věříme, je to, co žijem. Jenže jako spousta z nás jezdí na demošky proti rasismu, bojovat za emancipaci romů a pak v práci uplatňuje svůj paternalismus, stejně tak bojovníci za emancipaci, rváči za společnost bez rozdílu, doma sjíždí naše facebookový profily a soutěží, kdo se s náma vyspí. Hodnotí naše parametry, velikost dvorců, pihy, panenství a přijde jim to zábavný. Sice je od toho krok k nějakýmu hodně velkýmu humoru o znásilňování, ale my ženský tohle prostě nemůžeme pochopit. Chlubí se, nad kým si dneska večer vyhoní.
Je to vtipný a nadsazený, dokud to nedělá váš kluk a neposílá si fotky holek, který znáte, se kterejma se potkáváte a na který navíc teď žárlíte, protože váš kluk nad něma chce masturbovat. Pak je to k zblití. A je to k zblití i předtím, jenom to „není váš problém“. Je to neuctivý a pitomý a vy se musíte tý holce dívat do očí a chcete jí říct, jaká hra se tady hraje. Kdo jsou ti usměvaví lidi kolem, co jí nosí drinky. Mám chuť se rozběhnout a řvát, říct tý holce, prober se a uteč. Mám chuť těm lidem dát facku, rozbrečet se, aby viděli, jak to bolí. Aby si uvědomili, že lidský city jsou důležitější než panenství P. K. A že místo soutěží v tom, kdo zkonzumuje lepší produkt v lepším obalu, je možný soutěžit v podpoře, respektu a úctě. Jenom to není tak lehký, není to na jednu noc, není to za poplácání po rameni – ty jsi kanec, K.! 
Je mi zle z toho, že se o nás někde mluví a píše jako o kusech masa. Že přednosti, který se probírají, jsou velikost našich prsou (oni tomu neříkají prsa), staženost našich pohlavních orgánů (oni tomu neříkají pohlavní orgány) a společenskej kredit. Je mi zle z lidí, který se podílejí na kampaních proti sexismu a pak pro ně ženy nejsou víc než díry na sex, kůže k vystavování, objekty předhánění se. A jeden z nich je můj kluk.
Mohlo by to bejt vtipný, kdyby to byly nějaký abstraktní ženy, humor takhle funguje. Ale když to jsou dívky, který mají tváře, který potkáváte na ulici, ve škole, v baru, vtipný to bejt přestává. Začíná to být ubohý, trapný a bolestivý. Stojím kousek od cedule tady netolerujeme žádné projevy sexismu a musím utíct. Musím běžet pryč, schoulit se do rohu a brečet. Protože se stydím. Protože nemám dost síly. Protože nemám dost síly zakřičet, aby přestali. A tak tam tančí až do rána, někdo vítězí a někdo prohrává. V soutěži o to, kdo je větší macho. Pláču v koutě a tyhle lidi to nezajímá. Nejsem nový zboží, nejsem nerozbalená, jsem cítící bytost, která potřebuje podporu, respekt a úctu. A to je příliš složitý ve světě, kde se věci neopravujou, vyhazujou a nahrazujou novejma.

Sedím doma a myslím na lidi kolem sebe. Myslím na zkurvenej zbožní systém, na hloubky, ve kterejch koření sexismus a další sračky. Myslím na lidi, který ty kořeny vykopávaj, který bojujou se svejma myšlenkama a přemejšlej, co znamená nebejt sexista. Který jsou k ostatním opatrný, otevřený, který vás podporujou a posilujou. Chtěla bych, aby si mě lidi vážili. Ne proto, že jsem žena, ale proto, že rozuměj tomu, co to znamená vážit si druhejch. Chci poděkovat lidem, který poslouchaj, co se odehrává vevnitř. Lidem, který mi dělaj mdž každej den. Lidem, kterejch si vážím nejvíc.

Zůstat potmě znamená být zranitelná a nebát se zranění. Být potmě znamená věřit, že jinej svět je možnej. Žít potmě znamená hledat mentální rodinu. Snít potmě znamená vědět, že láska je nejsilnější síla.