Když se mě zeptáš, budu mlčet spíš než lhát, že ten příběh neznám…

Kámoš si na facebook dává divný statusy. Směs nějaký metafory, alegorie, “myšlenky” a vtipu. Jindy opileckej výkřik o svým roztrhaným vnitřku. Úryvek svýho uvažování. Něco jako “město na chvíli zavřelo oči a já zahrál melodii na víčka kanálů, vypil jsem poslední pivo a sledoval proliferaci prahy v ranním světle”. Když to čtete, myslíte si, ten musí bejt divnej, Komplikovanej. Fascinující. Čtete úplně zbytečnej status, jehož jedným sdělení je světe, jsem hrozně divnej, upři na mě svý oči a přemejšlej, kdo jsem, I když to nevim ani já sám. Nepochop mě a nech mě bejt. Miluj mě a nech mě bejt.
Tuhle divnost si většina z nás interpretuje jako něco neuvěřitelně zajímavýho. Komplikovaný, fascinující lidi. Týpek, kterej celej večer nepromluvil, jenom těkal očima po kuchyni a občas je zavřel. Divnej tichej týpek, kterej určitě kriticky hodnotí všechno, co vidí a slyší, přemýšlivej člověk v rohu kuchyně, kterej se houpe na židli. Zajímavej. Řekne něco metaforickýho a nebo, když to jde “do hloubky”, něco zoufalýho. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.
V kavárně sedí holka, pije trojitý preso a občas si něco poznamená do deníku. Když se přijde zeptat na oheň stihne podat výklad nějakýho interaktivního díla, který viděla včera na verni. Fascinující. Do toho deníku si píše seznam věcí, který zapomněla koupit a interaktivní dílo byly otočný vstupní dveře galerie.
Neobyčejný lidi vypadaj obyčejně.

“Musíš si lidi umět osahat. Jako půdu. A když narazíš na skálu, nech to bejt, protože tam prostě nic nevypěstuješ.”

Celou tuhle hru sme taký hrály. Včera jsme si přiznaly, jak skvěle jsme ji hrály. Fascinovat lidi, vzít je do svýho světa, trochu bláznivýho, trochu zázračnýho, obalit je do cukru, zavřít do emocí, otevřít a kuchat. Hrály jsme skvěle a přestaly. Přestaly jsme bejt divný holky. Lidi už se do nás nezamilovávaj, nepíšou nám básničky, nejezděj za náma přes půl světa. Je to super. Osvobozující. Nemuset pořád bejt zajímavý a komplikovaný.
Je to skvělý. Bejt obyčejný. Fakt. Nemusíte vymejšlet žádný statusy, hlídat si, jestli je váš výraz dost zoufalej, jestli to, co říkáte, je dost nepochopitelný. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.

Děkuju všem neobyčejnejm lidem, který vypadaj obyčejně.