Z deníku atsakarské bojovnice

Dosáhli jsme všech vrcholů, všech nížin. Kdesi uprostřed stráně se z lidí, co se nikdy neviděli, stal kmen. Potmě jsme se škrábali do srázů, scházeli kopce, brodili řeku. Ta řeka byla kosí potok a to místo bylo nádherný. Ale my viděli jen černý obrysy. Našlapovala jsem opatrně, odhrnovala větve, rozhrnovala kopřivy vyšší než jsem já. Seděla jsem tiše v trávě a naslouchala krokům nepřátel. Chrapotu divokejch prasat. Padajícím větvím. Kopřivy mě požahaly ve tváři. Bez pomoci našeho náčelníka bych tuhle mnohahodinovou cestu nezvládla. Dosáhli jsme všech vrcholů a všech nížin. Na kosím potoce nás svázali obličejem k zemi, v blátě a v zimě jsme čekali na náš trest. Křičela jsem, kopala jsem, utíkala, ale nakonec jsem se stala zajatkyní. Naším trestem bylo ranní odpuštění.

jedna

Dětem z kmene Šúva vyprávím, že jsem Amazonka. Amazonky, to byly ženy, který žily bez mužů. Bojovnice. Říkám jim, že nemám žádnýho náčelníka, žádnou náčelnici a oni říkají, že vypadám jako šamanka, jako kouzelnice, jako čarodějka. Jako čarodějnice. Je tu kluk, co vypadá jako M. Pokaždý, když se na tohohle kluka podívám, odcházím plakat. To jsou ty chvíle, kdy nejsem Amazonka, kdy chci mít náčelníka a kmen a kdy nemám sílu bojovat. Některý kouzla neumím.
Ověšela jsem se věcma, co teď potřebuju. Myslím na svoje věci v Praze, na sbalený krabice plný věci, který připomínají věci. Myslím na velký město, kde mě od M. dělí jen silnice a ta silnice znamená celej vesmír. Myslím na věci a chěla bych je nechat tomu městu a už se nevrátit. Žít tady jen s tím, čím jsem ověšená, se svým lukem, lapačem snů a kapesním nožem.
Tanec s vlky vypráví, jak lidi přenášeli oheň, když ještě neměli sirky a zapalovače s fotkama nahejch lidí. Ten, kdo se staral o oheň, vzal žhavej uhlík a schoval ho do zvířecího rohu. V tom rohu byl, dokud nenašli novej domov. Nový ohniště. Chtěla bych mít ten roh, schovat do něj uhlík a hledat novej domov. Ten uhlík je duše a když vyhasne, kmen umře.

jednadve

– nechci ted vidat nikoho jsem nekde hluboko vevnitr.

– kde to jenom hrozne boli? tam to znam. pamatuju si uvedomeni toho pocitu,lezela sem v posteli a bylo mi neskutecne mutno a bylo to u nas na patre a bylo to strasne hluboko,kde sem jeste nebyla predtim a od ty doby taky ne.

jednadvetri