Můj svět se rozděluje. Pomyslný mapy města. Ulice, do kterejch se nechodí, místa, kde se nepije, lidi, se kterejma se nemluví. Svět, ve kterým se člověk občas vrátí o pár let zpět a zase stojí před velikejma barákama, u vchodu do metra a vůbec neví, co si s tímhle městem počne. Znovu ten pocit, že je tady cizí.

Na mý mapě udělal další pomyslnej křížek. Sbalila jsem lindin spacák a odjela do valče. Odjela jsem do valče a potkala lidi. Potkala jsem lidi, o který se nemusím dělit. Lidi, co trochu vypadaj jako já nebo jsou jako já nebo jsou jiný než já a jsou skvělý. Potkala jsem lidi, co jsou mý kámoši i lidi, který teprve mý kámoši budou. Protože si uděláme tetování a obejdem všechny letenský bary. Protože ještě je čas. Čas bejt panková holka. Do třiceti bejt panková holka, od třiceti dáma. Ještě je čas vyválet se v bahně po bouřce, vypít celej bar už jsme doma, je čas trochu tančit a chodit spát za svítání. Vidět duhu a chápat, že žádná duha neexistuje.

Potkala jsem kluka, co každý ráno rozsvěcuje slunce, protože je tahle doba, kdy každej z nás může bejt tak trochu bůh. Ta tvam asi. Kluk, co rozsvěcuje slunce a kluk z náplavky a holka, co si mě vzala. Lidi, který mě na chvíli vecpali do svýho světa, ve kterým nebylo žádný včera. Žádný zítra. Protože když nebudeme chtít, žádný slunce zítra nevyjde.

Šla jsem na náplavku a vypila spoustu cideru. Šla jsem na náplavku s holkou, co je já. Co má svůj baráček ve španělsku a nepotřebuje žádný peníze. Vytetovala jsem si domeček s klukem, co jsme spolu viděli The boat that rocked. Šla jsem na náplavku, sebrala všechny svý emoce a narvala je do textů, narvala jsem je do beatů a chtěla je tam zahodit, nechat, hodit je do řeky jako srdce, co mi přivezl ten kluk. Pojedu k moři a hodím tam srdce. Pojedeme k moři a ona tam vysype popel mrtvýho kluka. A pak, pak půjdeme ukrást víno a ještě chvíli budeme pankový holky. Protože ještě chvíli můžeme. I když jsme letos zestárly o deset let.

Včera jsem hrála tuhle písničku a bylo to jakoby tam stál. Jakoby zase otevíral dveře a a já neuměla říct ne. Chtěla bych napsat písničku, co nic neznamená. Jako mutanti, co hledají východisko. Chtěla bych zase napsat nějakou písničku.

Domečky na plynární. Tý ulici, kde koupíš nadrcenou omítku z okýnka v zemi, ulici, kde kazdej večer někdo někomu vyhrožuje zabitím, ulici, na který už nebudem žít.