Střemhlav.

Co asi prolítne hlavou pilota, kterej se řítí z deseti kilometrů střemhlav k zemi? Na co asi myslí, když vidí špičatý obrovský hory tam dole a ví, že v nich za chvíli umře. Že umře i chlápek, kterej v záchvatu paniky bouchá pěstma do dveří od kabiny, že umře stopadesát dalších lidí, který ještě včera obdivovali gaudího šílený megalomanský stavby. Co asi cítí člověk, kterej se rozhodl zabít člověka, když letí střemhlav k zemi?

Sedíme v kokpitu a on říká, že už nemá co ztratit,. A že měl vždycky rád, když projížděli po kopcích za vesnicí, jezdili na nekonečný projížďky s otcem a jemu se zvedal žaludek, když jeli moc rychle z prudkýho svahu. Na chvíli cítí to samý.. Střemhlav k zemi. Říká, že otec umřel a jeho máma začala chlastat. Chtěl taky chlastat, ale vždycky nakonec zvracel krev a to už nebylo tak příjemný jako na těch kopcích. Zvedá se mu žaludek a říká byl jsem dlouho úplně sám. Samota ho nic nenaučila. Možná jenom nenávidět. Sedíme spolu v kokpitu a od stopadesáti lidí nás delí železný dveře. Jsou to jeho jediný kamarádi, na život, na smrt. Je mu osmadvacet a všichni z ekonomky se žení. Chlastají, cestují a nebo žijou v Americe. On chtěl bejt řezbářem, ale nakonec šel na ekonomku. Ve druháku se poprvý ožral tak, že o sobě nevěděl. Druhej den se probudil v parku a několik hodin jen tak ležel. Díval se na oblohu, na bílý čáry za letadlama, na černý ptáky a na větve, který mu lezly do výhledu. Asi umřu, řekl a sledoval, jak se čáry na obloze protnuly.

Mlčíme. Zbývá pár desítek sekund. Nestihnu se zeptat, jestli někdy miloval, jestli někdy běžel sám černou nocí, jestli se někdy odvážil tančit, jestli má oblíbenej fotbalovej tým a jestli jezdí na kole. Sedíme v kokpitu, beru ho za ruku. Chtěla bych se zlobit, otočit tlačítkem, vzlítnout a letět k moři, chtěla bych na něj křičet a vysvětlit mu, proč nemůže zabít tyhle lidi. Svý jediný přátele. Mlčím. Zbývá pár sekund a já necítím nic. Dívám se na hory, na kterejch zrovna lyžuje můj otec a vím, že jsem milovala, tančila, jezdila na kole, chlastala, běžela nocí a že poběžím znovu. S klukem, kterej se řítí střemhlav k zemi a na nic nemyslí.

 

 

Zkratka k osvícení.

Když se mě zeptáš, budu mlčet spíš než lhát, že ten příběh neznám…

11073496_936648063035126_1712922515_n

Kámoš si na facebook dává divný statusy. Směs nějaký metafory, alegorie, “myšlenky” a vtipu. Jindy opileckej výkřik o svým roztrhaným vnitřku. Úryvek svýho uvažování. Něco jako “město na chvíli zavřelo oči a já zahrál melodii na víčka kanálů, vypil jsem poslední pivo a sledoval proliferaci prahy v ranním světle”. Když to čtete, myslíte si, ten musí bejt divnej, Komplikovanej. Fascinující. Čtete úplně zbytečnej status, jehož jedným sdělení je světe, jsem hrozně divnej, upři na mě svý oči a přemejšlej, kdo jsem, I když to nevim ani já sám. Nepochop mě a nech mě bejt. Miluj mě a nech mě bejt.
Tuhle divnost si většina z nás interpretuje jako něco neuvěřitelně zajímavýho. Komplikovaný, fascinující lidi. Týpek, kterej celej večer nepromluvil, jenom těkal očima po kuchyni a občas je zavřel. Divnej tichej týpek, kterej určitě kriticky hodnotí všechno, co vidí a slyší, přemýšlivej člověk v rohu kuchyně, kterej se houpe na židli. Zajímavej. Řekne něco metaforickýho a nebo, když to jde “do hloubky”, něco zoufalýho. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.
V kavárně sedí holka, pije trojitý preso a občas si něco poznamená do deníku. Když se přijde zeptat na oheň stihne podat výklad nějakýho interaktivního díla, který viděla včera na verni. Fascinující. Do toho deníku si píše seznam věcí, který zapomněla koupit a interaktivní dílo byly otočný vstupní dveře galerie.
Neobyčejný lidi vypadaj obyčejně.

“Musíš si lidi umět osahat. Jako půdu. A když narazíš na skálu, nech to bejt, protože tam prostě nic nevypěstuješ.”

Celou tuhle hru sme taký hrály. Včera jsme si přiznaly, jak skvěle jsme ji hrály. Fascinovat lidi, vzít je do svýho světa, trochu bláznivýho, trochu zázračnýho, obalit je do cukru, zavřít do emocí, otevřít a kuchat. Hrály jsme skvěle a přestaly. Přestaly jsme bejt divný holky. Lidi už se do nás nezamilovávaj, nepíšou nám básničky, nejezděj za náma přes půl světa. Je to super. Osvobozující. Nemuset pořád bejt zajímavý a komplikovaný.
Je to skvělý. Bejt obyčejný. Fakt. Nemusíte vymejšlet žádný statusy, hlídat si, jestli je váš výraz dost zoufalej, jestli to, co říkáte, je dost nepochopitelný. Kombinace zoufalství, tichosti a divnosti je smrtící. Některý lidi si ji totiž vykládaj jako kombinaci citlivosti, přemýšlivosti a zajímavosti. Zoufalý lidi ale vůbec nemusej bejt citlivý, tichý lidi možná v rohu kuchyně celej večer mysleli na to, jak vydrtí Enigmu_56 v agresivní počítačový hře. A divný lidi jsou možná úplně obyčejný, jenom se s tím nechtěj smířit.

11026491_936646159701983_1083915869_n

Děkuju všem neobyčejnejm lidem, který vypadaj obyčejně.

Příběh, který se odehrává za sporákem

Když říkám, že soutěžíme o její panenství, je to jenom vtip, řekl mi kluk, kterej přišel s dalšíma soutěžícíma na tuhle party. Když si posíláme její profil a profily dalších ženskejch a mluvíme o tom, kterou si kdo ošuká, je to jenom nadsázka. Prostě nepřemýšlíme o tom, že jsme si z těch ženskejch udělali objekty a že jsme na úrovni zbohatlickejch spratků, který si posílají modely bmwéček. Každýho to prostě přitahuje pod jinou kapotou. Auta akorát nic necejtí.

A tak tam tančí, tihle soutěžící a holka, co je panna. Všichni se usmívají, ta holka pije a tak se jejich šance na výhru zvětšuje. Jeden z nich je můj kluk. A já se koukám a přemýšlím, jestli cedule tady netolerujeme žádné projevy sexismu je pro něj taky jenom vtip.
Přemýšlím o lidech, který mám kolem sebe, o zboží, kterým pro ně, navzdory emancipaci a proklamacím o rovnosti, jsme. Zvykla jsem si příliš nezkoumat lidi kolem sebe. Většina z nich jsou víc nebo míň salónní levičáci, anarchisti a jim podobný a tak automaticky předpokládám, že to, čemu věříme, je to, co žijem. Jenže jako spousta z nás jezdí na demošky proti rasismu, bojovat za emancipaci romů a pak v práci uplatňuje svůj paternalismus, stejně tak bojovníci za emancipaci, rváči za společnost bez rozdílu, doma sjíždí naše facebookový profily a soutěží, kdo se s náma vyspí. Hodnotí naše parametry, velikost dvorců, pihy, panenství a přijde jim to zábavný. Sice je od toho krok k nějakýmu hodně velkýmu humoru o znásilňování, ale my ženský tohle prostě nemůžeme pochopit. Chlubí se, nad kým si dneska večer vyhoní.

Je to vtipný a nadsazený, dokud to nedělá váš kluk a neposílá si fotky holek, který znáte, se kterejma se potkáváte a na který navíc teď žárlíte, protože váš kluk nad něma chce masturbovat. Pak je to k zblití. A je to k zblití i předtím, jenom to „není váš problém“. Je to neuctivý a pitomý a vy se musíte tý holce dívat do očí a chcete jí říct, jaká hra se tady hraje. Kdo jsou ti usměvaví lidi kolem, co jí nosí drinky. Mám chuť se rozběhnout a řvát, říct tý holce, prober se a uteč. Mám chuť těm lidem dát facku, rozbrečet se, aby viděli, jak to bolí. Aby si uvědomili, že lidský city jsou důležitější než panenství P. K. A že místo soutěží v tom, kdo zkonzumuje lepší produkt v lepším obalu, je možný soutěžit v podpoře, respektu a úctě. Jenom to není tak lehký, není to na jednu noc, není to za poplácání po rameni – ty jsi kanec, K.! 
Je mi zle z toho, že se o nás někde mluví a píše jako o kusech masa. Že přednosti, který se probírají, jsou velikost našich prsou (oni tomu neříkají prsa), staženost našich pohlavních orgánů (oni tomu neříkají pohlavní orgány) a společenskej kredit. Je mi zle z lidí, který se podílejí na kampaních proti sexismu a pak pro ně ženy nejsou víc než díry na sex, kůže k vystavování, objekty předhánění se. A jeden z nich je můj kluk.
Mohlo by to bejt vtipný, kdyby to byly nějaký abstraktní ženy, humor takhle funguje. Ale když to jsou dívky, který mají tváře, který potkáváte na ulici, ve škole, v baru, vtipný to bejt přestává. Začíná to být ubohý, trapný a bolestivý. Stojím kousek od cedule tady netolerujeme žádné projevy sexismu a musím utíct. Musím běžet pryč, schoulit se do rohu a brečet. Protože se stydím. Protože nemám dost síly. Protože nemám dost síly zakřičet, aby přestali. A tak tam tančí až do rána, někdo vítězí a někdo prohrává. V soutěži o to, kdo je větší macho. Pláču v koutě a tyhle lidi to nezajímá. Nejsem nový zboží, nejsem nerozbalená, jsem cítící bytost, která potřebuje podporu, respekt a úctu. A to je příliš složitý ve světě, kde se věci neopravujou, vyhazujou a nahrazujou novejma.

Sedím doma a myslím na lidi kolem sebe. Myslím na zkurvenej zbožní systém, na hloubky, ve kterejch koření sexismus a další sračky. Myslím na lidi, který ty kořeny vykopávaj, který bojujou se svejma myšlenkama a přemejšlej, co znamená nebejt sexista. Který jsou k ostatním opatrný, otevřený, který vás podporujou a posilujou. Chtěla bych, aby si mě lidi vážili. Ne proto, že jsem žena, ale proto, že rozuměj tomu, co to znamená vážit si druhejch. Chci poděkovat lidem, který poslouchaj, co se odehrává vevnitř. Lidem, který mi dělaj mdž každej den. Lidem, kterejch si vážím nejvíc.

10491111_925849044115028_1837968310629879460_n

Zůstat potmě znamená být zranitelná a nebát se zranění. Být potmě znamená věřit, že jinej svět je možnej. Žít potmě znamená hledat mentální rodinu. Snít potmě znamená vědět, že láska je nejsilnější síla.

Oldspeak

Když mi byli tři, cinkalo se klíčema a mně to bylo ukradený. Máma řekla, že bude líp. Sice jsme jedli rozpíkaný rohlíky a nakupovali v sekáčích, protože nám asi nějak ujel vlak pochopení privatizace a volnýho trhu, ale měli jsme radost z nově nabytý svobody a když se řeklo demokracie, bylo to takový to obrovský dobro. Na střední mě učili, že demokracie je vláda lidu a že je prostě nejlepší. Na škole plný antikonmoušů a lidí, který vystudovali za komunismu to stálo za hovno a veškerá debata končila u bude líp. Protože musí bejt líp. Demos. Kratos. Poďme se bavit!

3

Tak nějak se stalo, že sem si začala myslet, že demokracie není zas tak super, ale lidi jí pak začali dávat přívlastky, začaly pojmenovávat její pilíře a obalili ji do supervzájemný a solidární fasády. Takže jsem si řekla, máme tady tu zastupitelskou vládu všech a ta je tady proto, aby bránila svý nádherně pojmenovaný pilíře. Aby nám dala nějaký jistoty, aby vedla diskusi a aby dělala kompromisy, ze kterejch se budem nakonec těšit všichni. Jenže tihle zastupitelé už legitimizjí svý pozice spíš vyvoláváním strachu, pojmenováváním nepřátel a problémů, kterýma nás postraší, ale řešení nemají. Teda krom větších nebo menších pracovních a koncentračních táborů pro různý skupiny nepřizpůsobivejch. Nechápu, k čemu potřebuju tuhle vládu, tohle zastoupení před samotným bohem nebo kým vlastně. K tomu, aby ze mě dělala ustrašený nejistý individuum zahnaný do kouta se svým nasráním na cikány-feťáky-bezdomovce-muslimy-důchodce-matky s kočárkama? K tomu, aby mi furt někdo předhazoval další a další problémy, který stejně neumí vyřešit? Máma už vůbec neříká, že bude líp. Teďka to na plakátu říká chlápek, co loni vydělal 15 miliard.

Trh z nás udělal zástup konzumentů, spolek ukázkovejch spotřebitelů, kterej umí osm hodin času nacpat do čtyř. V takovýmhle světě se jako to nejlepší povolání jeví bejt majitelem fabriky na výrobu zbraní, protože se tam snoubí všechno. Prachy, strach, boj. Super. Svět, jenž je láska.

Demos. Kratos.

1

2

Boj o Kliniku, kterej ještě nezačal

klinika2

V boji o budovu bývalé kliniky na Žižkově máme nepřátele. Stojí proti nám stát – reprezentovanej houfem úředníků, policajtů a nakonec i Andrejem Babišem, člověkem, kterej bude pro příštích pár let personifikací „státu a kapitálu“. Tím vším nějak prolezeme, pár lidí se odtrhne, vymezí, pár lidí se rozhodne volit ano. Pár kámošů stráví tři večery živou debatou, jestli se opájíme radostí z toho, že nám ministr podal ruku. Ustojíme to, vydáme prohlášení a bude líp. Dostaneme Kliniku a o to jde především. O to, že dostaneme kliniku.

Kdo vlastně dostane KLINIKU?
Klinika jsme my všichni. My fanoušci z facebooku, my kámoši kámošů, my, kteří jsme tam párkrát přespali nebo aspoň přespat chtěli. Teď ještě jsme klinika my všichni, kdo jsme se zúčastnili dnešní demonstrace a večerních koncertů. Je aprávnej čas se pořádne opít. Babiš nám to někde domluví, napsal to na svý stránky a tváří se, že „stát jsem já“, tak mu to uvěřme. Oslavme, že jsme to vyhráli, i když to bylo rychlobruslení na dost tenkým ledě. Přijde čas střízlivět.

Před náma jsou jednání, kde lidi s jiným názorem nebudou mít hlavu paní sedlákové, chovance ani babiše, budou mít naše tváře. Přijde ta naše malá každodenní politika, naše volby 365 dní v roce. Nastavování rozhodovacích procesů, stanovy, „ideová minima“. Vnitřní boj o kliniku, kde proti nám nebude společnej nepřítel. Schůze, pracovní skupiny, zodpovědnost, otevřený pléna, uzavřený pléna, fóra, práva, povinnosti. Přijde boj o to, čím barák, do kterýho jsme všichni nalily svý frustrace, svý představy, svý naděje na „lepší zítřky“, vlastně nakonec bude.

Už nebudeme moct přehazovat zodpovědnost a brečet, kdo nám zase hodil klacek pod nohy, budeme šest hodin na schůzi, kde každej příspěvek bude přímej a všechno se bude opakovat. Kde budeme hrát o moc, mlčet, někoho utlačovat a někoho poslouchat. Mezitím se u dveří nakupí tolik lahváčů, že nebudem moct vylízt. Těším se na tenhle autonomní sociální experiment, ať už ÚZSVM navalí klíče. Chci konečně začít bojovat o kliniku.

klinika

Protože používáme oči.

copak se chcete pořád něčeho bát
musíte mít strach musíte
mít strach z každýho koho potkáte
z každýho kdo na vás promluví
máte tolik síly že chcete nenávidět
nikdy se nezastavíte
i když budeme všichni stejní
pořád nebudete spokojení
nakonec zůstanete úplně sami
a budete muset nenávidět
sami sebe

protože nikdo neví co by se mohlo stát
když se přestaneme bát
když přestaneme nenávidět
někdo se bojí že přestaneme mít strach
dřív než budeme všichni stejní
a tak označil nový cíle
prstem kterej nevidíme
protože používáme oči
místo srdce

Jednou v noci sejdu ke dveřím s klíčem v ruce a pustím tě dovnitř.

měním se ve zvíře těžko to zvíře krotím
někdy už nechci žít někdy vyhrožuju smrtí
u mých dveří jsou pořád vlčí stopy
neumím být ženou která běhá s vlky

10903711_343276499207950_1574892474_n

Přišel čas namalovat stromu života další letokruh. Přišel čas přimalovat jeden i času. V prosinci je svět za okny často potmě. Za mým oknem je chodba činžáku, ve kterým bydlí spousta lidí i nelidí. U dveří toho činžáku někdy stává kluk. Muž. Modrooký pán s modřinou na ruce. Stojí u dveří a čeká na ženu, která seběhne s klíčem a pustí jej dovnitř. A někdy ne. Někdy vyjde ven a stojí dlouho na ulici. Nevím, o čem si povídají, nerozumím jim. Mluví každý jinou řečí, křičí každý jinou řečí. Její řeč je pláč a vztek. jeho řeč jsou rány do zdí, do výloh, do oken. Náš dům se pak otřásá v základech.
Dlouho u těch dveří nestál. Zvykla jsem si pozorovat tuhle lásku. Zvykla jsem si je pozorovat, trávit noci čekáním na noční rytmus jejího vzteku, jeho ran, jejich smíchu a milování. Zvykla jsem si tu s nimi žít. Stali se mými přáteli. Jejich příběh se stal mým příběhem.

10899128_688974307888614_1545726907_n

Včera u těch dvěří nikdo nestál. Šla jsem po lesklým chodníku až do malé kavárny, kde cigarety chutnají purpurově. Šla jsem do nonstopu na andělu. Do nonstopů chodí hlavně lidi, co jsou osamělí, kamarádi, co říkají “dyť to stejně byla děvka”, feťáci, kvůli kterejm mají na záchodech modrý světla, lidi, co se milujou a lidi, kterejm ujel rozjezd. Lidi s depresí, lidi ztracený, lidi, co doufaj, že nebude žádnej zítřek. Šla jsem do nonstopu, kde se ze zahrádky můžete dočkat svítání. Ale pro mě nebyl žádnej zítřek a žádný svítání.

10865264_1537115523227369_2094516604_n

 

10890652_401418606690833_1674477290_n

 

924462_1686585074901357_1897424084_n

Probudit se z klinický smrti

kli

Sny jsou dnes v noci studený jako zdi čtyři stěny
A nohy těch co spí na zemi
Na chvíli jsme uvěřili že s rétorikou neziskovky
Najdou se stovky tisíce lidí podpisů a politická podpora
Na chvíli jsem zapomněli odkud přicházíme
Zezdola
Že každej máme složku se svým jménem protože
Každej pátek bojujeme se systémem
I když dětskejma pěstičkama

Ohmatej spoře osvětlený zdi
Nadechni se vyklizený svobody

Na chvílli jsme uvěřili ve svý sny
Ale dočasný autonomní zóny jsou dočasný
Třeba zapomenou že jsme tady
Tak jako my pomalu zapomínáme že oni jsou tam venku
Třeba je možný tvořit jiný vnitřní světy
A sdílet je jinde než na sociálních sítích

S kreativitou potmě vlastní nořím se s váma do těch stěn
Do těch slov do lidí do těch básní
Nořím se do tebe na půdě KLINIKY
Jedním dechem milujeme toužíme po dotycích
S párou ze rtů odcházíme z koncertů a zběsile
Svíjíme se na sítotiscích punxe dvacetři
Pro tuhle chvílli totiž nejsou žádný pravidla
Žádný zítřky
Náš čas je teď
A teď je pro nás snílky vždycky

Ticho
Slyšíš
Přišli

Přišli vykopat ven tu samozvanou kulturu a umění
Hvězdný války v černým brnění
Vedeme dialog ve kterým skoro nikoho nezajímá
Jestli ses hlásil nebo je to přímá

Když tam nebude láska nebude to moje revoluce
Když zatloukli dveře k čemu jsou klíče v ruce
Možná tak na cinkání
Naše sny nemůžou zatlouct dřevěnými deskami
Naše hlasy neumlčí tím že si zkusí zapálit auto
A napsat to na policejní týdeník

Stojíme venku uvnitř zůstala jenom tma zakrýtá těma deskama
Jenže uvnitř nás je teď KLINIKA kam pořád svítí světlo

Tuhle vlnu nemůžete zastavit kopaním do hlavy
Ani tím že nás necháte uklouznout na svahu
Sami víme že to s náma jde z kopce  když
Vyklízíme feťáky a bezdomovce
I když jim chceme pomáhat a chránit
Aby nepadali ze svahu na úplný lidský dno
Měli jsme odvahu, máme se bát?
Pro tuhle chvíli nejsou žádný pravidla
Žádný zítřky
Náš čas je teď
A teď je pro KLINIKU vždycky

 

kli4

kli2

kli5

kli3

 

Zastavit lavinu

Dívám se do svahu. Cítím, že tahle vločka bude ta poslední a pak je to na mně. Zachránit všechny lidi v zimních čepicích. Dívám se na hory, se kterými nejde bojovat a slyším křik. Lavina bere všechno. Všechno, co jsem měla, čemu jsem uvěřila, bere s sebou věci a lidi. Lavina přikrývá svět, ve kterým žiju. Vím, že někde v ní je poslední vločka.

Žiju tenhle život, jako bych chtěla zastavit lavinu. Vběhnout do svahu, roztáhnout ruce. Jen abych pomohla všem lidem v zimních čepicích. Lidem, co běhali po mezích i přes výstrahu. Lidem, kteří na laviny nevěří.

Dnes večer pod ní ležím a přestávám dýchat. Ležím smotaná v klubíčku pod sněhovými vločkami, které ztratily tvar. Ztratili krásu. Ztratili moc udělat okamžik pomíjivým. Masa sněhu, ve které se dusím. Jen proto, že se pořád snažím zastavovat laviny.
A nade mnou jezdí na saních kluk v zimní čepici.

blog

tolikrát jsem musela být silnější než jsem
až jste si začali myslet že jsem silná
očekáváte že budu ještě silnější
říkáte věci kterých nelitujete
stojím s výrazem ve tváři který znáte
napadlo vás někdy že ten výraz není síla
ale strach
procházíme kolem sebe silnější než jsme
nemůžeme si dovolit říct pravdu
že někde uvnitř jsme zranitelní
křehcí jako zmrzlé listy
dnes v noci
stojíme s výrazem ve tváři který znáte
napadlo vás někdy že ten výraz není síla
ale strach z vás
silných

 

 

Na konci světa je svoboda.

WP_20141108_00420141109004307

Probudila jsem se na Kornerově ulici v Brně. Ozvaly se ženy, co věčně mizí a málo se vracejí. Šly jsme na vyhlídku. Lesem. V půlce kopce mi jedna z nich řekla tajemství a já jí řekla, že mám to stejné tajemství. Byly jsme výš než všechny stromy. Mlha. Myslím, že jsem se na chvíli nadechla tý opravdový svobody, kdesi v lesích kolem Adamova. Tam, kde jsem před třinácti lety sbírala houby se se svejma “fellaz”. Po třinácti letech jsem zkusila vydat se na tripa ve stromovce a bylo z toho krásný odpoledne s Lindou. Chvíle otevření se a čaj s mlíkem v Potrvá.

WP_20141116_00920141116142714

Potkala jsem člověka, kterej v sobě obsahuje hodně jinejch lidí. Lidí z mý minulosti. Nejdřív jsem jenom ucejtila divný teplo a po pár hodinách si všimla, že má známý grimasy, pohyby, že říká věci, který ríkali jiní, že voní jako voněli jiní.Vypadáš jako lidi, co mnou prošli, řekla jsem. Ty taky, řekl.
Připomněl mi, kým jsem byla, když jsem si poprvý uvědomila, kým jsem. Holka z blanska, co chodí po lesích a maluje po ulitách. Holka, co věří v dobro, co hledá, zkoumá, miluje. Připomněl mi, že jí pořád někde jsem, i když to zakryl balast ublížení, křivd, nenávisti. Balast myšlenek na všechno, co je na tomhle světě špatně.
Dokud si nevyřešíme věci z minulosti, budou se vracet, řekl mi.

WP_20141112_00320141112041600

Potkala jsem člověka z konce světa a vůbec nevím, kdo je. Dokud nezavřu oči. Pak vím. A i když nevím, co dělám tady, na konci světa, vím, že jsem tu správně.
I když třeba naposled.

WP_20141116_01620141116162103

Myslím, že jsem se zamilovala do M. Je to holka odvedle, co mi dala svý klíče a já ji udělala palačinky. Má stejný tajemství jako my. Někdy si povídáme a lakujeme si nehty. Ona říká, že má uhry, ale ve skutečnosti žádný nemá. Pouštíme si spolu filmy a některý jsou o nás a jiný jsou o jinejch lidech. myslím, že v sobě taky obsahujeme spoustu jinejch lidí.

 

WP_20141112_01120141112230751

WP_20141116_02820141117000030

WP_20141116_02220141116232212    WP_20141117_01420141117172740