V boji o budovu bývalé kliniky na Žižkově máme nepřátele. Stojí proti nám stát – reprezentovanej houfem úředníků, policajtů a nakonec i Andrejem Babišem, člověkem, kterej bude pro příštích pár let personifikací „státu a kapitálu“. Tím vším nějak prolezeme, pár lidí se odtrhne, vymezí, pár lidí se rozhodne volit ano. Pár kámošů stráví tři večery živou debatou, jestli se opájíme radostí z toho, že nám ministr podal ruku. Ustojíme to, vydáme prohlášení a bude líp. Dostaneme Kliniku a o to jde především. O to, že dostaneme kliniku.

Kdo vlastně dostane KLINIKU?
Klinika jsme my všichni. My fanoušci z facebooku, my kámoši kámošů, my, kteří jsme tam párkrát přespali nebo aspoň přespat chtěli. Teď ještě jsme klinika my všichni, kdo jsme se zúčastnili dnešní demonstrace a večerních koncertů. Je aprávnej čas se pořádne opít. Babiš nám to někde domluví, napsal to na svý stránky a tváří se, že „stát jsem já“, tak mu to uvěřme. Oslavme, že jsme to vyhráli, i když to bylo rychlobruslení na dost tenkým ledě. Přijde čas střízlivět.

Před náma jsou jednání, kde lidi s jiným názorem nebudou mít hlavu paní sedlákové, chovance ani babiše, budou mít naše tváře. Přijde ta naše malá každodenní politika, naše volby 365 dní v roce. Nastavování rozhodovacích procesů, stanovy, „ideová minima“. Vnitřní boj o kliniku, kde proti nám nebude společnej nepřítel. Schůze, pracovní skupiny, zodpovědnost, otevřený pléna, uzavřený pléna, fóra, práva, povinnosti. Přijde boj o to, čím barák, do kterýho jsme všichni nalily svý frustrace, svý představy, svý naděje na „lepší zítřky“, vlastně nakonec bude.

Už nebudeme moct přehazovat zodpovědnost a brečet, kdo nám zase hodil klacek pod nohy, budeme šest hodin na schůzi, kde každej příspěvek bude přímej a všechno se bude opakovat. Kde budeme hrát o moc, mlčet, někoho utlačovat a někoho poslouchat. Mezitím se u dveří nakupí tolik lahváčů, že nebudem moct vylízt. Těším se na tenhle autonomní sociální experiment, ať už ÚZSVM navalí klíče. Chci konečně začít bojovat o kliniku.