Dívám se do svahu. Cítím, že tahle vločka bude ta poslední a pak je to na mně. Zachránit všechny lidi v zimních čepicích. Dívám se na hory, se kterými nejde bojovat a slyším křik. Lavina bere všechno. Všechno, co jsem měla, čemu jsem uvěřila, bere s sebou věci a lidi. Lavina přikrývá svět, ve kterým žiju. Vím, že někde v ní je poslední vločka.

Žiju tenhle život, jako bych chtěla zastavit lavinu. Vběhnout do svahu, roztáhnout ruce. Jen abych pomohla všem lidem v zimních čepicích. Lidem, co běhali po mezích i přes výstrahu. Lidem, kteří na laviny nevěří.

Dnes večer pod ní ležím a přestávám dýchat. Ležím smotaná v klubíčku pod sněhovými vločkami, které ztratily tvar. Ztratili krásu. Ztratili moc udělat okamžik pomíjivým. Masa sněhu, ve které se dusím. Jen proto, že se pořád snažím zastavovat laviny.
A nade mnou jezdí na saních kluk v zimní čepici.

tolikrát jsem musela být silnější než jsem
až jste si začali myslet že jsem silná
očekáváte že budu ještě silnější
říkáte věci kterých nelitujete
stojím s výrazem ve tváři který znáte
napadlo vás někdy že ten výraz není síla
ale strach
procházíme kolem sebe silnější než jsme
nemůžeme si dovolit říct pravdu
že někde uvnitř jsme zranitelní
křehcí jako zmrzlé listy
dnes v noci
stojíme s výrazem ve tváři který znáte
napadlo vás někdy že ten výraz není síla
ale strach z vás
silných