měním se ve zvíře těžko to zvíře krotím
někdy už nechci žít někdy vyhrožuju smrtí
u mých dveří jsou pořád vlčí stopy
neumím být ženou která běhá s vlky

Přišel čas namalovat stromu života další letokruh. Přišel čas přimalovat jeden i času. V prosinci je svět za okny často potmě. Za mým oknem je chodba činžáku, ve kterým bydlí spousta lidí i nelidí. U dveří toho činžáku někdy stává kluk. Muž. Modrooký pán s modřinou na ruce. Stojí u dveří a čeká na ženu, která seběhne s klíčem a pustí jej dovnitř. A někdy ne. Někdy vyjde ven a stojí dlouho na ulici. Nevím, o čem si povídají, nerozumím jim. Mluví každý jinou řečí, křičí každý jinou řečí. Její řeč je pláč a vztek. jeho řeč jsou rány do zdí, do výloh, do oken. Náš dům se pak otřásá v základech.
Dlouho u těch dveří nestál. Zvykla jsem si pozorovat tuhle lásku. Zvykla jsem si je pozorovat, trávit noci čekáním na noční rytmus jejího vzteku, jeho ran, jejich smíchu a milování. Zvykla jsem si tu s nimi žít. Stali se mými přáteli. Jejich příběh se stal mým příběhem.

Včera u těch dvěří nikdo nestál. Šla jsem po lesklým chodníku až do malé kavárny, kde cigarety chutnají purpurově. Šla jsem do nonstopu na andělu. Do nonstopů chodí hlavně lidi, co jsou osamělí, kamarádi, co říkají “dyť to stejně byla děvka”, feťáci, kvůli kterejm mají na záchodech modrý světla, lidi, co se milujou a lidi, kterejm ujel rozjezd. Lidi s depresí, lidi ztracený, lidi, co doufaj, že nebude žádnej zítřek. Šla jsem do nonstopu, kde se ze zahrádky můžete dočkat svítání. Ale pro mě nebyl žádnej zítřek a žádný svítání.