Postavili jsme kolem sebe tolik zdí až nakonec zůstalo jenom několik děr, který se nahodí ani a okna. Některý udělal pěstí, jiný měl jako únikový východy. Rozběhl se a utekl. Daleko. I když pro některý lidi není nikde dost daleko. A tam stále pracuje na tom, aby všechny díry, kterejma vidí kusy mýho těla, zastavěl, zabouch dveře a nemusel už nikdy vidět. Cítit. Dívám se na to a prostě jen odmítám podávat cihly. Protože já už nechci žádný zdi. Ani ty čtyři, ve kterejch bydlim.

U popelnic jsem vzala pár krabic a začala třídit starý vzpomínky, nepotřebný věci, spousty oblečení různejch velikostí, nahromaděný věci, který slouží jenom k tomu, aby zabíraly místo. Abych se cítila obklopená. Abych se mohla topit ve věcech, v melancholický sebelítosti nad útržkama minulosti. Nakradený svorky z kanclu, materiály ze studia sociální práce, korálky, co jsme prodávaly na španělský pláži, šmuky, artefakty ztacenejch vztahů.  Všechno to narvat do krabic a poslat do blanska. Minulost k minulosti. Tenhle pokoj je pro mě moc velkej. Tak velkej, že se sem vejde všechno a to znamená, že ho můžu plnit svejma pocitama a on nikdy nepraskne. Můžu nahromadit dvacet let svýho života a každej večer si prohlížet kamínky, mušle, fotky a nakonec se z toho posrat. Ale já už nechci mít milion věci a srovnávat, jestli jsem byla včera lepší, bohatší, šťastnější nebo jestli jsem vpřed rokem víc milovala. Lidi pořád srovnávají. Jdu po ulici, vidím milou holku a první, co mě napadne je „sakra, proč nemůžu bejt jako tahle šťastná, milá a krásná holka“ a pak začnu přemejšlet, kdo jsem a kdo je víc a úplně zapomenu, že si prostě můžu užít tu chvíli, kdy míjím milýho člověka a že se můžu usmát a vysrat se na věčný soutěžení. Lidi pořád srovnávají. Tak srovnávám věci do krabic a myslím na kluka z minimalistickýho blogu, kterej má jenom padesát věcí a vím, že takhle minimalistická nikdy nebudu.