V noci mě probudila zima. Byly dvě hodiny ráno a zdálo se, že se trochu setmělo. Asi jako kdyby u nás bylo tak devět večer (ale to lidem z festivalu nebrání dělat venkovní projekce a mně to přijde skvělý). Ráno jsem trochu běhala po okolí, abych setřásla tu zimu a pak jsem si dala horkou sprchu. U snídaně bylo na švédským stole spousta zeleniny a výbornej chleba. Něco jsem si schovala i do kapsy, abych neumřela hlady v obchoďáku, kam jsem vyrazila. Je to kopule, co zabírá snad čtvrtinu celýho města. Když tam člověk vleze do háemka, hned se cejtí jako doma. Chtěla jsem si pořídit mikinu, protože s oblečením, co jsem zabalila nevystačím, ani když si obleču všechno najednou. Jenže Švédové si nedostatek tepla vynahrazují pocitem tepla a všude prodávají jenom letní věci. Koupit teplou mikinu – nemožné ani v kopuli přes celou čtvrť. V IKEE je levno. Koupila jsem dvě hořčice a chleba za stovku. Taky sem si v kopuli koupila boty za stopade, protože to je další věc, co jsem při balení úplně nezvládla.
Napadlo mě, že spousta věcí se děje po setmění a děje se právě proto, že je po setmění. Ale tady nikdy není po setmění, takže se tu půl roku spousta věcí nemůže stát. 



Na náměstí jsem dnes krmila ptáčky. Tenhle mi sedal na nohy a nakonec mi ukradl celou housku. Vteřinu poté, co jsem udělala tuhle fotku.


V parku po cestě do centra (říkají tomu centrum a je to ulice, něco jako blanenská Rožmitálka) mají sochu dvou lidí, co jsou jeden. Jsou nazí a perou se, mají jen jednu hlavu. Strávila jsem u ní nějakej čas přemýšlením. Hodně svítilo slunce a pak během deseti vteřin začaly padat kroupy. To bylo dobře, protože kroupy jen trochu bolí, ale nemokří. Protože pak už bych neměla svoje tři vrstvy a tím pádem vůbec nic suchýho.
Večeřela jsem s Tobem. Žil dlouho v Londýně se svojí ženou a pak se vrátili sem, protože i přes dobrou práci neměli dost peněz na výchovu dítěte v Londýně (třeba na školku..). Povídali jsme si dlouho o politice a bylo to skvělý. Hodně jsem mu vyprávěla o Babišovi. Taky jsme si povídali o situaci v Londýně a o tom všem, jak je to propojený a podobný. Dal mi mail na jakýhosi umělce, squattera, co pracuje pro Tate galerii a třeba z toho něco vzejde. Po večeři (která byla tak zeleninová a tak úžasná) byl desert z mlíka, tak jsem ho nejedla a paní z kavárny, kam chodíme jíst, pořád chodila ke stolu a ptala se, co jím a co ne. Já říkala No worry a ona nepolevovala. Nakonec jsem dostala čokoládovo-kokosovou kouli a byl to gurmetskej zážitek. Stihla jsem dva filmy z festivalu a během jednoho z nich jsem na Toba promluvila česky, protože se mi zdálo, že se známe roky.
Brečím teď víc než dřív a hodně věcí mi připomíná hodně věcí. Ale nakonec jdu domů po cyklostezce široké snad sedm metrů a jsem jako Keira Knightley v tom filmu, když jede na kole New Yorkem. U tý scény jsem taky brečela. 
Zatahuju dvoje žaluzie, dávám si černej čaj, co jsem zatáhla u snídaně a těším se na zítřek. Na každej zítřek.

Dnešek byl nekonečnej. Přes Švýcarsko, kam sem jela malým letadlem, který se hrozně vrtělo a pak přistávalo tak, že jsem si představovala, že skončíme jako v Lost. Ale skončili jsme na rampě a já se mohla jít vyspat na letiště. Let do Stockholmu byl skvělej, hladkej, rozdávali quiche, džusíky a čokoládičky. Pořád nás informovali na dispejích, kolik letíme. 850 kilometrů za hodinu. 11 tisíc metrů nad mořem. Taky pouštěli vtipný videa, co nebyly moc vtipný, až ne to, kde se dva tlustý lidi snažili zabránit lidem projít uličku v obchodě. Při přistání jsem se koukala z okýnka a pod hutnejma mrakama se najednou objevila země plná jezer a jezírek, lesů a já měla hrozně silný pocity, že už jsme tu a že ja to takový. Snový.
Po příletu nikdo nekontroloval mý doklady, prostě jsem najednou stála na nástupišti mýho vlaku, jakoby nic. Jela jsem do Borlange, je to čtyřicetitisícový město, který má hlavní třídu. A dál už nic moc. Když jsem přijížděla, napadlo mě, že tu asi nebude IKEA, když je to tak malý, ale hned z vlaku jsem viděla známou modř. Prý tu stojí pár let a už zruinovala všechny jiný obchody. Protože tam mají všechno.
Je to tu drahý. Ale já tu asi budu žít bez peněz, mám malej pokojík v hostelu, vouchery na jídlo a možnost chodit zadarmo na filmy a workshopy.
Taky jsem si zabalila jen jednu mikinu, takže budu muset zkusit někde nějakou sehnat nebo se dost otužit.

Největší překvapení je pro mě ten nekonečnej den. Je půl dvanáctý a venku je prostě den. Musím si zatáhnout dvoje žaluzie a stejně mám divnej pocit, že už nikdy nemusím jít spát.
Skandinávie, místo, kam jsem myslela, že se nikdy nepodívám. Zajímavost.