Dnešek byl nekonečnej. Přes Švýcarsko, kam sem jela malým letadlem, který se hrozně vrtělo a pak přistávalo tak, že jsem si představovala, že skončíme jako v Lost. Ale skončili jsme na rampě a já se mohla jít vyspat na letiště. Let do Stockholmu byl skvělej, hladkej, rozdávali quiche, džusíky a čokoládičky. Pořád nás informovali na dispejích, kolik letíme. 850 kilometrů za hodinu. 11 tisíc metrů nad mořem. Taky pouštěli vtipný videa, co nebyly moc vtipný, až ne to, kde se dva tlustý lidi snažili zabránit lidem projít uličku v obchodě. Při přistání jsem se koukala z okýnka a pod hutnejma mrakama se najednou objevila země plná jezer a jezírek, lesů a já měla hrozně silný pocity, že už jsme tu a že ja to takový. Snový.
Po příletu nikdo nekontroloval mý doklady, prostě jsem najednou stála na nástupišti mýho vlaku, jakoby nic. Jela jsem do Borlange, je to čtyřicetitisícový město, který má hlavní třídu. A dál už nic moc. Když jsem přijížděla, napadlo mě, že tu asi nebude IKEA, když je to tak malý, ale hned z vlaku jsem viděla známou modř. Prý tu stojí pár let a už zruinovala všechny jiný obchody. Protože tam mají všechno.
Je to tu drahý. Ale já tu asi budu žít bez peněz, mám malej pokojík v hostelu, vouchery na jídlo a možnost chodit zadarmo na filmy a workshopy.
Taky jsem si zabalila jen jednu mikinu, takže budu muset zkusit někde nějakou sehnat nebo se dost otužit.

Největší překvapení je pro mě ten nekonečnej den. Je půl dvanáctý a venku je prostě den. Musím si zatáhnout dvoje žaluzie a stejně mám divnej pocit, že už nikdy nemusím jít spát.
Skandinávie, místo, kam jsem myslela, že se nikdy nepodívám. Zajímavost.