Dívám se do zrcadla. Jako by se za posledních deset let moje tvář vůbec nezměnila a přesto se nepoznávám. Co znamená, že je mi dvacet sedm? Dívám se a nerozumím tomu, co vidím. Když zavřu oči, cítím, že je mi pořád šestnáct. Jen toho trochu víc vím a mám ošklivý kocoviny.
Začínám si uvědomovat, že asi budu tahle holka ženy bába celej život a že bych to měla začít přijímat. Dívám se do zrcadla a nerozumím tomu, co cítím.

Dnes nepůjdu běhat. Za chvíli sbalím svoje věc do kufru a ty, který se tam nevejdou, odložím ke kontejneru. Tohle je můj poslední večer. Jsem nostalgická. Tobe se dneska ostříhal a vypadá trochu jako hitler. Stejně je to okouzlující člověk. Někdy je prostě úplně jedno, kolik vám a je a odkud jste, prostě víte, že jste ty stejný lidi a že nepotřebujete víc času, protože odteď už každej čas bude společnej. Tak jako byl i předtím. (Kike!)

K obědu byla smíchanina ze včerejška, k rýží s krevetama a kuřecím, přidali olivy a květák. Já měla špagety s včerejším lilkem a salát z melounu a okurek. Seděly jsme u stolu s dvěma tchaiwankama a povídaly jsme si o svejch minulejch životech. Já byla dvakrát princezna a jednou voják, řekla ta s japonskejma rysama. Mě ve středověku ušlapal běžící dav, řekla jsem. Tyhle buddhistický holky. Vůbec jim nemusíte vysvětlovat, že věříte na minulý a budoucí životy a že svět je cyklus, protože ony to vědí a vědí to líp než vy a ještě vám řeknou, že politickej systém umí zneužít i karmu a tvrdit v některejch zemích, že to, že sou lidi chudý je jejich utrpení, protože byli v minulým životě svině.

Dost si tu užívám všechny ty přízvuky, který si lidi nesou ke svý angličtině. Dneska je den, kdy jsem dala svý první anglický interwiev. Chtěla bych si ho přečíst bez úprav. Byl to boj, ale ten novinář byl dost přívětivej a tvářil se, že rozumí všemu, co se mu snažím říct. Tuhle práci dělá už 34 let a prý je “established”. A bude žít v new Yorku, až se jeho syn konečně odstěhuje z domova.
Poprvý jsem tady usnula v kině. Film o chlápkovi, co v sedmdesátkách fotografoval nazi-punkovej gang ve francii. Žid, kterýmu se zalíbili nazi-punkový kluci. Viděla jsem drama o slepým teplým teenagerovi, co se poprvý zamiluje. Sedím v tom kině a už zase bulím. Sedím v kině a přemýšlím o lásce.

A najednou není žádný kino, jenom ta scéna v mojí hlavě. Vidím kluka mlátit hlavou o nábytek tak silně, že když se na mě pak otočí, v pološeru jen na sekundu zahlídnu odlesk zkrvavenýho čela. Všimne si toho, že krvácí, utíká bytem, utíká do koupelny a zamkne se. Prosím, aby otevřel. Protože nevím, jak je ta rána hluboká. Prosím a mám strašnej strach. Stojím za zamčenejma dveřma naší koupelny a prosím, aby otevřel, abych věděla, že neumírá. Sedím v kině a přemýšlím o lásce a vím, že takhle moc už nikdy milovat nebudu. A taky vím, že některý obrazy budou v mojí hlavě už napořád. Jako ten, kdy jsme byli jediný dva lidi na tyhle zemi a milovali jsme se tak, že vesmír zanikal a znovu vznikal, pořád dokola, jen kvůli nám dvěma. Budu tahle holka, žena, bába celej život a musím si na to zvyknout.
Dneska zabalím svůj kufr a co se do něj nevejde, odložím u popelnic. Moje hlava je kufr, do kterýho se vejde všechno.