S dekou vypůjčenou z místní kavárny a dvěma přikrývkama jsem dnes cítila jenom malou zimu. Zdály se mi špatný sny a když jsem se v nich probouzela, ze světla za oknem jsem měla pocit, že už můžu spát jen chvíli. Ale ta chvíle byla vždycky nekonečná a tak se mi zdály další a další sny o tom všem, co jsem nechala za sebou. Cítím vztek. Venku je hezky, běhat jsem šla jen v roláku, ale můj vztek to nezmenšilo. Cvičila jsem jógu, sprchovala se horkou voudou, studenou vodou, pila jsem džus i vodu, snídala spoustu zeleniny a zen pořád nikde.

Běžela jsem k lesu. Lesy jsou tu podobný jako u nás, jen ty cesty k nim vypadají jinak. Vedou podél nízkejch dřevěnejch domů s dvorkama, podél upravenejch trávníků, podél vstupních dveří, u kterejch se třepotají malý švédský vlaječky. Tyhle domy jsou natřený na červeno, protože se tu těžilo něco červenýho a každej si z toho dělal barvu na fasádu. Ukázalo se, že to je toxický, ale baráky jsou červený dál.
Potkávám tu hodně muslimek, chodí po cyklostezkách. Běžím vedle nich a říkám si, můžou taky běhat? A mají pod svým hábitem sportovní podprsenku? A když dojdou dostatečně daleko, tak..?
Typickej Švéd podle zkušenosti z Borlange je buď muslim nebo černoch, hipstry a švédský hárdkóristy jsem potkala tak čtyři. Lidi jsou tu barevný a je to dobře.

U oběda mi Tobe řekl, že v jeho městě (asi třicet kiláků odtud) žije pět tisíc lidí. And ten thousands in forest, dodal. Odpoledne jsme jeli na krátkej výlet do lesů. Byly tam stezky – jedna vlčí a jedna, kde byly hony na čarodějnice. Rozhoupali jsme most, smáli jsme se a nadávali na internet a média a techniku, ale pak mu přišel e-mail a šli jsme zpátky. Do práce.

Tohle je ten most!

Prochodila jsem tu dnes před deset kilometrů, přešla jsem město napříč a hledala řeku. Je jenom na mapě? Viděla jsem film o indickým páru, kterýmu unesou dítě a to se už nikdy nevrátí. Hodně jsem brečela a když jsem šla domů, hrozně jsem si přála, aby tam někdo čekal, aby mě obejmul a řekl mi, že tenhle svět není doopravdy, že je to celý jenom film a že skutečnej svět je ten, kde se všichni cítí šťastný.
Sedím v pokoji a cítím samotu.. Dnes ráno jsem o samotě přemýšlela a došlo mi, že se už moc necítím sama a že ani necítím potřebu být sama. Naučila jsem se dávkovat si lidi. Naučila jsem se dělat věci, když se mají dělat a pořád nepřemýšlet. Ale pak uvidíte jeden indickej doják a přemýšlíte a přemýšlíte a nikam to nevede a přemýšlíte, proč to nikam nevede a snažíte se nepřemýšlet a.

Smazala jsem si Martina z facebooku. V kostele jsem Tobiasovi vyprávěla o svý minulosti. O křesťanský rodině, do který nepatřím. Když jsem skončila, zeptal se: And then? A já pod levitujícím Ježíšem odpověděla: Then god left me. Prošli jsme hřbitovem, kterej byl hrozně upravenej. Nikde na hrobech nebyly vánoční ani velikonoční ozdoby (jako jsem to viděla minulej tejden na Olšanskejch u nás.)
Zítra dopoledne promítám film. Vezmu si šaty, co jsem si tu koupila a děravý silonky. Budu mluvit rusko-indickou angličtinou a budu se cítit trapně. Myslím, že ovuluju. Chtěla bych, aby mě neopustil.