Před půl rokem jsem si řekla, že budu jezdit hrát koncerty, který slíbím. Do tý doby jsem často chvíli před odjezdem psala výmluvný zprávy, někdy kvůli strachu, depresi a jindy prostě proto, že jsem měla na práci lepší věci. Za tenhle půlrok mě pár odvážných na koncert doopravdy pozvalo, byla jsem v libereckým azylu a taky v holandsku u moře, hrála ve skvělým patře v lysý nad labem, v ateneu a zítra si zahraju na atmosférickým fesťáku ve vlčkovicích, před nvúčkama. Je to všechno nakonec fajn, jezdit na koncerty. Jen se nějak stalo, že nepíšu texty a ty, který jsem napsala před dvěma lety, už nejsou tak úplně moje. A tak když hraju nepřizpůsobivý, většinou končím v půlce, protože mi přijde bizarní, když do davu lidí křičím, že mi přece uděláme všechny ty hustý věci a změníme svět a vím, že jsou tam i lidi, pro který anarchismus znamená „kalbu každej den“. Víc a víc pochybuju, že je možný věci sdělit tím, že je říkám.

Včera jsem prožila čistej okamžik. Stála jsem s jedním klukem v metru a stala se taková věc, která v kontextu situace byla zábavná, i když to vlastně bylo hlášení, že někdo skočil pod metro. Chytla jsem toho kluka za paže a začala se smát a po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to byla úplně spontánní reakce a že stojím v metru, směju se a držím toho kluka za paže. Většinou spontaneitu jen předstírám, ale tohle, to bylo opravdový. Ráno jsem se probudila v bytě plným příjemna a šla na trh.

Dostala jsem květ ibišku a nemusela jsem za něj zaplatit, protože jsem prý zaplatila už tím, že jsem si s tím pánem, co mi ho dal, popovídala. Otázka, jak dlouho už žiju v čechách byla matoucí, ale pak jsem si uvědomila, že jsem přece holka z moravy a že to může být nějaká exotika. Ten ibišek jsem dala lindě. Máme tu teď spolu takový holčičí bydlení a každej den si vařímě nějaký jídlo, který neznám. Třeba předevčírem jsme měli pohankový nudle po thajskoitalsku. Pohankový proto, že je v nich 4,36 g pohanky, jedno procento.

Dávala jsem další rozhovor do rádia. Uvědomila jsem si, že se při většině rozhovorů cítím jako u zkoušení a chci odpovídat správně. To většinou vede k tomu, že se tak soustředím na to, zda říkám správný věci, až přestanu poslouchat otázky. Paradoxní je, že když jsem opravdu někde zkoušená, pak většinou mluvím jako v hospodě po třech drincích. Dneska se mě pán s ibiškem zeptal, kolik mi je. A já jsem váhala, přemýšlela a pak už jsem myslela jen na to, jak hloupě vypadám, když musím přemýšlet, kolik mi je. No. Dvacet. Sedm.