Složila jsem zbraně. Už nejsem ničí soupeř. Ničí terč. A přesto na mě míří a hraje tu starou hru, ve který nikdo nemůže vyhrát. Protože vyhrát znamená ublížit. Protože vyhrát znamená vyrobit poraženýho. Složila jsem zbraně, zapomněla argumenty. Už nejsem ničí soudce. Ničí oběť. Protože odsoudit znamená odehnat.

Ale někteří chtějí vyhrávat. Potřebují vyhrát. Na trhu antikapitalistických skupin generují subkulturní kapitál. Kreslí startovní čáry a zapomínají, že trať vybrali ti, proti kterým hrajeme. Hrají jejich hru. Hru, ve který se podvádí, lže, ve který říkat nepříjemný věci lidem do očí, znamená prohrát. Některý lidi jdou v protisměru a ty mají za blázny. A já se cítím nejistá. Našlapuji na jejich cestu a ztrácím zem pod nohama. Nerozeznávám soupeře a spoluhráče. Nechápu nastavený mantinely, zakopávám, padám a zase se zvedám, až to vypadá jako jógový asány a pořád doufám, že tahle cesta nemá žádnej cíl. Že cíl je tady a teď a je to jedinej cíl, kterej chci dosáhnout. Jedinej terč, kterej chci trefit. Ale oni pořád hrají tu hru na vítěze a poražený, hru na být lepší než ostatní. Chtějí tak moc vyhrávat, až jsou jako pes honící svůj vlastní zadek.

Mám kocovinu a horkou hlavu. Prý budeme lězet na slunci, dokud to půjde. Protože nechceme přijít o poslední paprsky někde v tramvaji. Včera jsem šla domů spoustu kilometrů noční prahou a bylo to fajn.

Cítim se sladkokyselá.