na chvíli vypnout lidi vypnout slova a vypnout televizi /  vypnout obrazy a vypnout zvuky
vypnout hruď / nadechnout se a zavřít dveře vypnout hruď co silou neotevřeš
vypnout internety a smazat blogy vypnout svět co nejde popsat slovy / vypnout lži a vypnout soudy chce se mi blejt  jak jsou všichni spravedlivý čestný a opravdový zvracím jak jsou všichni upřímný
a nedělají chyby a nikdy neudělali nic špatně / na chvíli vypnout obrazy a zvuky v mojí hlavě
na chvíli vypnout všechny čestný a spravedlivý / na chvíli vypnout všechny lidi

Jsou věci, kterejm nerozumím. Třeba tomu, proč píšu tenhle blog a proč ho čtete. Nevím, proč to dělám a lidi tomu připisujou různý významy. Zkoumají, proč a co píšu a co to znamená. Některý mi dokonce přikazují, co psát, nebo uvalují embargo na skutečnosti. Některý říkaj, že se v tom nepoznávaj a jiní se poznávaj tam, kde by neměli. Ale já prostě píšu tenhle blog. Protože jsem posedlá slovem a hraju si s jazykem, protože slovům, který pouštím, jedinejm rozumím, protože dělám stopy a zaznamenávám, protože pak listuju a mám pocit, že se ty věci doopravdy staly a že se stanou další. Můj blog, to jsou tetovačky virtuálním inkoustem. Tetovačky, co někdy sakra bolí.

Někdy je to easy-writing o krásným švédsku a mým kámošovi Tobiasovi, někdy jsou to holčičí kraviny o růžovým jídle a někdy, někdy je to k posrání, je to jako třináctá komnata dana landy, na kterou se prostě nechceš dívat. Dneska to bude možná ještě horší, takže raději pokračujte tudy.

Jsou věci, kterejm nerozumím. Proč někdo strká věci do mikrovlnky a říká tomu vaření. Nebo proč jsou straight lepší lidi. Nebo třeba tomu, proč můj bejvalej kluk přijde ke mně domů, když tu nejsem a rozmístí po pokoji věci, co připomínaj naši minulost. Nerozumím tomu, proč se máme dělit o kámoše a proč on je arbitrem toho, kdo je vlastně čí kámoš, kdo má právo na jaký hospody. Nerozumím tomu, že se vztahy tak lehce stanou sociální prací a že právě tyhle vztahy je tak složitý opouštět. Mám kolem sebe tolik lidí, co pomáhaj lidem, cigošům, bezdéčkům, postiženejm, tolik sluníčkovejch hipízáků, který prošli různejma fázema studia sociální práce, zdravotní péče a ošetřovatelství, že bych o tom mohla dělat výzkumy. Jak většina z nás leze do vztahů s podivínama, jak prožíváme svý šílení, zachraňujeme a zachraňuejme, až nakonec odvádíme partnery a partnerky do bohnic a tušíme, že by se tam pro nás taky našel nějakej ten pavilon. Nerozumím tomu, že si to nikdy nechcem udělat jednoduchý a zastavit to věčný úsilí o záchranu celýho světa, že nikdy nechceme na chvíli vypnout a jen tak bejt.

Už chci jen tak bejt. Chci si to udělat lehký a chvíli žít jako lobotom. Podívat se na všechny díly american horror story o blázinci a pít u toho odšťavněný pitíčka. Ráno jít běhat a pak stříhat filmy, dělat věci, co se mají dělat. Jít na náplavku poslechnout si cácory a večer usnout s pocitem, že tam někde jsou ruce tak dlouhý, že jednou obejmou cele můj svět. Chci jet za svojí babičkou a chci vzít jednu potetovanou holku na výlet do lipska. Chci vstát a jít se umejt.