Chci to vytrhat. Chci to necejtit. Chci to nepotkávat na ulicích.
Neslyšet. Nemyslet. Chci to zabalit a poslat na opačnej konec vesmíru.
Chci to nechat shořet. Chci to nedejchat. Chci to nechtít.

Linda říká, že má dnes dobrou náladu. Já mám kocovinu z ciderů. Zpívali jsme v zaprášený putyce Když sem šel z hradišťa, s lidma z úřadu vlády a dalšíma inťoušema. Ráno mi napsala holka, co s ní má můj kámoš dítě a trochu mi vyhrožovala. Byla to kombinace řečí o mejch prsech a hejtu za věci, který se nikdy nestaly. I když asi se staly v její hlavě a tenhle svět, co si lidi vytvářej ve svějch hlavách, je pro ně pravdivej. Ty zamotaný hlavy plný divnejch představ. Ty hlavy, co se neprobouzí. Hlavy, ve kterejch jsem. Hlavy, který jsou ve mně.

Druhou noc se mi zdálo o tom klukovi. Dnes neměl tělo krista a nepadal nahej v pozici ukřižování do vody, dnes to byl obyčejnej kluk odvedle, kterej mi dal pusu. Poslední dny mi jde spát a nejde mi se probouzet. Když cvičím, nedržím rovnováhu. Když píšu, nesoustředím se.

V bytě je špína. V pokoji to smrdí klukem, co několik dní nevstal od počítače, ve druhým hnije ovoce kluka, co už tu nebydlí. Nikdo nečistí kocouří záchod a kdyby Linda nevytáhla včera z vany chuchvalec chlupů, tak se už ani nesprchujeme. Ale k obědu budeme mít burgery, improvizovaný růžový burgery, který vypadají jako z blogu o jídle. Ta krása ve špíně. Ta hlava v mojí hlavě, co mi dala pusu.