tatínek je mrtvej – ale hodinky mu tikají.
punk je mrtvej – ale hodinky mu tikají.

popraskaný sklo místnost kde blízko neznamená blízkost místnost kde není žádný místo
všechnu zabírá lítost tma lítost tma mezi dvěma světy tma
střepy očí zločin stopy lidskosti na podlaze místnosti kusylidskost mezi ní stíny dveří bez klik
bez klik žádný místo pro styk mezilidskost obnažená na kost ostřím pera
ostřím tvého pera obnažená na kost nedůvěra obnažená na kost
žena
utopená mezihra mezi dvěma mezi dvěma světy lidmi stíny
žena mezi dvěma světy stíny
neprostupná hranice mezi dvěma prostými prostupnými stíny
nedostupná hranice obklopená dráty já ty
prostupné stíny tříští se o zdi když se zpozdí noc když se zpozdí ticho hladová
jen břicho plné slov

Můj svět se rozděluje. Pomyslný mapy města. Ulice, do kterejch se nechodí, místa, kde se nepije, lidi, se kterejma se nemluví. Svět, ve kterým se člověk občas vrátí o pár let zpět a zase stojí před velikejma barákama, u vchodu do metra a vůbec neví, co si s tímhle městem počne. Znovu ten pocit, že je tady cizí.

Na mý mapě udělal další pomyslnej křížek. Sbalila jsem lindin spacák a odjela do valče. Odjela jsem do valče a potkala lidi. Potkala jsem lidi, o který se nemusím dělit. Lidi, co trochu vypadaj jako já nebo jsou jako já nebo jsou jiný než já a jsou skvělý. Potkala jsem lidi, co jsou mý kámoši i lidi, který teprve mý kámoši budou. Protože si uděláme tetování a obejdem všechny letenský bary. Protože ještě je čas. Čas bejt panková holka. Do třiceti bejt panková holka, od třiceti dáma. Ještě je čas vyválet se v bahně po bouřce, vypít celej bar už jsme doma, je čas trochu tančit a chodit spát za svítání. Vidět duhu a chápat, že žádná duha neexistuje.

Potkala jsem kluka, co každý ráno rozsvěcuje slunce, protože je tahle doba, kdy každej z nás může bejt tak trochu bůh. Ta tvam asi. Kluk, co rozsvěcuje slunce a kluk z náplavky a holka, co si mě vzala. Lidi, který mě na chvíli vecpali do svýho světa, ve kterým nebylo žádný včera. Žádný zítra. Protože když nebudeme chtít, žádný slunce zítra nevyjde.

Šla jsem na náplavku a vypila spoustu cideru. Šla jsem na náplavku s holkou, co je já. Co má svůj baráček ve španělsku a nepotřebuje žádný peníze. Vytetovala jsem si domeček s klukem, co jsme spolu viděli The boat that rocked. Šla jsem na náplavku, sebrala všechny svý emoce a narvala je do textů, narvala jsem je do beatů a chtěla je tam zahodit, nechat, hodit je do řeky jako srdce, co mi přivezl ten kluk. Pojedu k moři a hodím tam srdce. Pojedeme k moři a ona tam vysype popel mrtvýho kluka. A pak, pak půjdeme ukrást víno a ještě chvíli budeme pankový holky. Protože ještě chvíli můžeme. I když jsme letos zestárly o deset let.

Včera jsem hrála tuhle písničku a bylo to jakoby tam stál. Jakoby zase otevíral dveře a a já neuměla říct ne. Chtěla bych napsat písničku, co nic neznamená. Jako mutanti, co hledají východisko. Chtěla bych zase napsat nějakou písničku.

Domečky na plynární. Tý ulici, kde koupíš nadrcenou omítku z okýnka v zemi, ulici, kde kazdej večer někdo někomu vyhrožuje zabitím, ulici, na který už nebudem žít.

přikryla jsem všechny emoce vlastním tělem /aby se nerozsypaly na hlavy dětí které tu pobíhají
s křídly a idejemi spravedlnosti
havlovy děti boží synové a dcery s tichostí kata / vysekali díru do noci
v šest třicet přišlo šero a přikrylo moje tělo jen tak lehce
abych chvíli neviděla jejich obličeje
abych chvíli neslyšela rány soudcovským kladívkem / ty! ty! ty!
přikryla jsem všechny pocity upocenou kůží a rozhodla se zůstat naživu
jen tak lehce přejet střepem kolem krku a zjistit / jestli to ještě cítím

Včera jsem tančila a myslím, že při tanci člověk mládne. V knize o zenu se píše, že tanec je sám o sobě bytí teď a tady.

To, co se píše, to jsou jen stopy. Střepy reality. Malý pravdy a nepravdy vyšitý do plátna nul a jedniček.
Na jaře jsem se málem zabila. V hlubokejch dírách po smutku topím emoce. Protože pořád miluju a vím, že se blíží další jaro.
Sedím v pokoji, kde jsem čekala. Až přijde z práce, z baru, až přijde z blázince, až se vrátí od cizích holek. Sedím v pokoji a pořád ještě čekám, že přijde.
A některý lidi si myslí, že to pochopí. Že už vědí, jak to je a jak to má bejt. Některý lidi věděj vždycky všechno líp. Že hnědej cukr je zdravější.

Dneska v noci jsem prožila tejden života a chci každou noc prožít tenhle tejden a pak jít tančit a zas o něj omládnout. Mít to jednoduchý.

na chvíli vypnout lidi vypnout slova a vypnout televizi /  vypnout obrazy a vypnout zvuky
vypnout hruď / nadechnout se a zavřít dveře vypnout hruď co silou neotevřeš
vypnout internety a smazat blogy vypnout svět co nejde popsat slovy / vypnout lži a vypnout soudy chce se mi blejt  jak jsou všichni spravedlivý čestný a opravdový zvracím jak jsou všichni upřímný
a nedělají chyby a nikdy neudělali nic špatně / na chvíli vypnout obrazy a zvuky v mojí hlavě
na chvíli vypnout všechny čestný a spravedlivý / na chvíli vypnout všechny lidi

Jsou věci, kterejm nerozumím. Třeba tomu, proč píšu tenhle blog a proč ho čtete. Nevím, proč to dělám a lidi tomu připisujou různý významy. Zkoumají, proč a co píšu a co to znamená. Některý mi dokonce přikazují, co psát, nebo uvalují embargo na skutečnosti. Některý říkaj, že se v tom nepoznávaj a jiní se poznávaj tam, kde by neměli. Ale já prostě píšu tenhle blog. Protože jsem posedlá slovem a hraju si s jazykem, protože slovům, který pouštím, jedinejm rozumím, protože dělám stopy a zaznamenávám, protože pak listuju a mám pocit, že se ty věci doopravdy staly a že se stanou další. Můj blog, to jsou tetovačky virtuálním inkoustem. Tetovačky, co někdy sakra bolí.

Někdy je to easy-writing o krásným švédsku a mým kámošovi Tobiasovi, někdy jsou to holčičí kraviny o růžovým jídle a někdy, někdy je to k posrání, je to jako třináctá komnata dana landy, na kterou se prostě nechceš dívat. Dneska to bude možná ještě horší, takže raději pokračujte tudy.

Jsou věci, kterejm nerozumím. Proč někdo strká věci do mikrovlnky a říká tomu vaření. Nebo proč jsou straight lepší lidi. Nebo třeba tomu, proč můj bejvalej kluk přijde ke mně domů, když tu nejsem a rozmístí po pokoji věci, co připomínaj naši minulost. Nerozumím tomu, proč se máme dělit o kámoše a proč on je arbitrem toho, kdo je vlastně čí kámoš, kdo má právo na jaký hospody. Nerozumím tomu, že se vztahy tak lehce stanou sociální prací a že právě tyhle vztahy je tak složitý opouštět. Mám kolem sebe tolik lidí, co pomáhaj lidem, cigošům, bezdéčkům, postiženejm, tolik sluníčkovejch hipízáků, který prošli různejma fázema studia sociální práce, zdravotní péče a ošetřovatelství, že bych o tom mohla dělat výzkumy. Jak většina z nás leze do vztahů s podivínama, jak prožíváme svý šílení, zachraňujeme a zachraňuejme, až nakonec odvádíme partnery a partnerky do bohnic a tušíme, že by se tam pro nás taky našel nějakej ten pavilon. Nerozumím tomu, že si to nikdy nechcem udělat jednoduchý a zastavit to věčný úsilí o záchranu celýho světa, že nikdy nechceme na chvíli vypnout a jen tak bejt.

Už chci jen tak bejt. Chci si to udělat lehký a chvíli žít jako lobotom. Podívat se na všechny díly american horror story o blázinci a pít u toho odšťavněný pitíčka. Ráno jít běhat a pak stříhat filmy, dělat věci, co se mají dělat. Jít na náplavku poslechnout si cácory a večer usnout s pocitem, že tam někde jsou ruce tak dlouhý, že jednou obejmou cele můj svět. Chci jet za svojí babičkou a chci vzít jednu potetovanou holku na výlet do lipska. Chci vstát a jít se umejt.

Pokud člověk moc často zpívá když sem šel z hradišťa, brzo tam skončí. Třeba i nemocnej, chudej a jahodovej. Takovýto, že jedete na filmovou školu a nevidíte ani jeden film, protože na světě je moc lidí a málo akreditací. Takový to, že si ráno vezmete brufen a odpoledne procházíte jarošovskej pivovar a sklípky a snažíte se mluvit hanácko-slovácko-brněnsky.

Může za to mušlovec, muž-lovec, vlk, kterýho jsme potkali u vlaku. Vzal nás do svý smečky a udělal z našeho výletu moravskú poznávačku. Ubytovali jsme se v jeho velikým stanu na zahradě a dejchali ten rurál. A on, trochu kluk mý kamošky, trochu tarzan a trochu sandokan, nás zavedl do slepýho ramene, zenovýho meandru s leknínama a krtonožkou, kde nás jeden bohatej kluk zásoboval cigárama. Snový místo, kanada na moravě. Olejovej povlak z rybího tuku a pět druhů komárů, jezenro, u kterýho jsou ledňáčci a pár rozkvítajících žlutejch leknínů.

A znáte ten heft, jak si de cigaňa kúpit šalinkartu, říká mušlovec. Vtip je náš víkendovej žánr. Blanenská trojka je zase spolu, líbam svou holku a je to jako před třinácti rokama, když jsme pily rum, hanáckou vodku a kouřily hašiš. Ta holka mě líbá a vím, že se furt milujem. Že se milujem a všechny naše rozchody jsou jenom pauzy, kdy se učíme milovat i jiný lidi.

Jdu spát. Svítá. Leháme si kamsi na trávník s výhledem na stanový městečko, jsme rebelové všedních dní. Vedle mě leží bohatej kluk, vědec, kterej mluví o pojídání syrovýho masa a já ležím tak trochu v praze, otevírám nočnímu cyklistovi, co stojí přede dveřma a pak. Pak usínáme spolu a pak usínám a už nevím, jestli je to sen, zen nebo psychologický drama, a ráno čtu tolik krásnejch věcí, že jsem růžová jako víno, co piju.

A přitom vím, že takhle to je, protože jsem ta holka, co rozeznívá poetický vibrace. Ta holka, co ráda se dívá, kam lidi rostou, když můžou ty vibrace cejtit. Ta holka, co potkáš, když deš z hradišťa.

“..a to misto pro me bude vzdycky kouzelny misto i kdyz je jako sede platno na ktere ty malujes krasu zvlast kdyz jsi potme.”

Dneska přijde bouřka a všechno umeje. Umeje poslední tejden a všechny doteky cizích lidí, umeje moji kůži a snad i tetování, který znamená novej začátek. Umeje chodníky v naší ulici a všechen prach, ve kterým jsme chodili steče do kanálů. Stečou tam i všechny slova, co jsem slyšela. Vůně, který jsem cejtila. Různý vůně, který znamenají, jestli to bude na celej život nebo jenom dokud to nesmeje bouřka.

Prožila jsem bouřku. Bouřku, co trvala sedmnáct měsíců. Přišla nečekaně, jenom pár kapek, co uschnou hned po dopadu na zem, takovej ten déšť zenu, při kterým koukáte na nebe a hledáte duhu. Koukla jsem na nebe, ale žádná duha tam nebyla. Spustil se déšť. Ten, co vám nevadí když jdete domů, protože víte, že se brzy svléknete a budete na něj koukat z okna pokoje. Takovej ten déšť, před kterým vás schová deštník za stovku z tržnice. Pak ale spadla první velká kapka a já slyšela tu ránu o zem. Zatáhlo se. A už nebylo nic, jen voda všude kolem. Tma. Rány o zem. Hřmot. Zlomený deštníky, plný kanály. Voda, který přibývalo a já se začala bát. Začala jsem se bát, že se utopím. Jenže jsem dobrá plavkyně a rozhodla jsem se bojovat. Plavala jsem při krupobití, plavala jsem v blescích a při každým tempu jsem slábla. Bouřka přešla v déšť a ten trval sedmnáct měsíců. Zvykla jsem si plavat a zvykla jsem si na krupobití, zvykla jsem si na rány o zem. A někdy, někdy jsem zahlídla duhu a měla všechny barvy světa. A nebe. Nebe tak modrý, že jsem chtěla letět a už nikdy nepřistát. Prožila jsem bouřku, co trvala sedmnáct měsíců a já zapomněla, jaký to je, když svítí slunce, když fouká vítr, když jsou chodníky tak žhavý, že po nich nemůžete chodit bosí.Půjdu napsat na rozžhavenej chodník ****** ***** je *****. Pak přijde bouřka a všechno to umeje.

Linda upekla koláč z růžovýho těsta, co chutnal slaně. Rozkrojila jsem ho na dvě půlky a prohodila oknem. Koupala jsem se ve vltavě a pila pivo s lidma, co je jim čtyřicet a poznali se přes inzerát. Pozvali mě na svatbu. Šla jsem draháňskou roklí a koupala se ve vaně plný pěny.

Chci to vytrhat. Chci to necejtit. Chci to nepotkávat na ulicích.
Neslyšet. Nemyslet. Chci to zabalit a poslat na opačnej konec vesmíru.
Chci to nechat shořet. Chci to nedejchat. Chci to nechtít.

Linda říká, že má dnes dobrou náladu. Já mám kocovinu z ciderů. Zpívali jsme v zaprášený putyce Když sem šel z hradišťa, s lidma z úřadu vlády a dalšíma inťoušema. Ráno mi napsala holka, co s ní má můj kámoš dítě a trochu mi vyhrožovala. Byla to kombinace řečí o mejch prsech a hejtu za věci, který se nikdy nestaly. I když asi se staly v její hlavě a tenhle svět, co si lidi vytvářej ve svějch hlavách, je pro ně pravdivej. Ty zamotaný hlavy plný divnejch představ. Ty hlavy, co se neprobouzí. Hlavy, ve kterejch jsem. Hlavy, který jsou ve mně.

Druhou noc se mi zdálo o tom klukovi. Dnes neměl tělo krista a nepadal nahej v pozici ukřižování do vody, dnes to byl obyčejnej kluk odvedle, kterej mi dal pusu. Poslední dny mi jde spát a nejde mi se probouzet. Když cvičím, nedržím rovnováhu. Když píšu, nesoustředím se.

V bytě je špína. V pokoji to smrdí klukem, co několik dní nevstal od počítače, ve druhým hnije ovoce kluka, co už tu nebydlí. Nikdo nečistí kocouří záchod a kdyby Linda nevytáhla včera z vany chuchvalec chlupů, tak se už ani nesprchujeme. Ale k obědu budeme mít burgery, improvizovaný růžový burgery, který vypadají jako z blogu o jídle. Ta krása ve špíně. Ta hlava v mojí hlavě, co mi dala pusu.

Na chvíli utíct praze. Do města, kde je to všude blízko a kde v létě zavírají hospody, protože do nich nikdo nechodí. Všude po cejlu víří prach, je tu betonový vedro a lidi kolem jsou hrozně opálený.
Brno je tak trochu letní město duchů a já se mezi ně přijela schovat. Zkusit chvíli nebejt. Jen tak si utíct praze. Po pěti dnech, který rozbily zen na prach cest, co víří až na cejlu a já se snažím nadejchat ho zpátky.

V mý oblíbený hospodě vyměnili barmanky a jídelní lístky a už to vůbec není moje oblíbená hospoda. Tyhle lidi, který nechávaj ve svejch podnicích dělat jenom holky, ty jsou zvláštní. Když přestala tahle hospoda bejt moje oblíbená, všimla jsem si, že mi tam nechutná pivo, že kuchyně hrozně smrdí a že se vlastně v tom tmavým zakouřeným podzemí nedá vydržet. Venku vylezla duha. Myslela jsem, že tenhle tejden strávím na rainbow mezi hipíkama, takže duhy, který mi brno ukazovalo, byly takový malý odpustky.
Pila jsem cider a taky jsem pila víno. Moravsý víno na moraváku s klukem z moravy a z východního slovenska. Když nám v modrým nonstopáči hrál starej cikánskej peťo na akordeon Když sem šel z hradišťa, tak mi moravskej kámoš poradil, jak předstírat zpěv a tenhle trik z východního slovenska fungoval skvěle. Barmanka poznala, že chceme zdrhnout bez placení ještě dřív, než jsme vstali od stolu, takže to bylo za dvěstějedna. Peťa hrál všechny písničky stejnou melodií a slova si vymýšlel. Vlastně hrál asi tak, jako jsme my zpívali.
Cestou domů na nás křičeli nějaký lidi, co nám možná chtěli rozbít hubu, to ale vyskočil z auta jakejsi namakanej chlápek a šel nás zachraňovat. My si mysleli, že je to nějakej nácek, co nám jde taky rozbít hubu, ale ukázalo se, že je to ve skutečnosti náš známej z maloměsta, kterej teď dělá tajnýho fízla a prostě si tak černou nocí jezdí brnem a pomáhá a chrání. Obejmula jsem ho a řekla, že se nic neděje a že nemusí jít na ty cikány, protože to tak trochu naznačoval. Jakože by rád něco vyřešil. No, neumožnili jsme mu být hrdinou a já se ještě teď cítím trochu špinavá z obětí s tajným fízlem. I když je to kluk, co jsem ho možná ve dvanácti líbala na čochu.

Brno má hodně podob a já je všechny miluju. I když má někdy podobu města duchů, kde za váma na grilovačku přijdou tři lidi a máte celej den kocovinu ze starobrna. Mám ráda tyhle momenty, kdy je to tak trochu váš starej dobrej život a zároveň je to jenom skanzen toho, jak stejný to bylo celejch těch šest let.

Utíct se mi nepovedlo, celou prahu jsem si přivezla s sebou a teď ji balím do svýho batohu. Vezu ji zpátky, kam patří a kam asi teď patřím i já. Jedu ke svýmu životu a chci jít běhat. Chci jít ven a bejt venku a nikam nic nevozit a nic netahat. Chci se nadechnou prachu zenu a jen tak si trochu zdřímnout od světa, do kterýho teď patřím.

Slyšela jsem to už tisíckrát. Viděla jsem to už tisíckrát. Každej den ty samý věty, to stejný nemůžu s tebou bejt, pořád dokola další a další miluju tě, ale…  Tisíckrát ty stejný rány o zeď. Při každý z nich cejtim, jak sebou trhnu, jen tak nepozorovaně, někdy jen zavibrují konečky prstů nebo se stáhnou ramena. Stačí rychlej pohyb, ten šílenej tisíckrát viděnej výraz v očích a moje tělo se jemným trhnutím snaží srovnat, připravit se, utíct. Slyšela jsem to už tisíckrát a dneska ráno naposledy. „Být s tebou znamená, že se zabiju.“  Když za váma někdo jede přes půl evropy a jeho hnací motor není láska, ale žárlivost. Když od vás někdo utíká přes půl evropy a myslí si, že se něco změní jenom tím, že autobus ujede 1700 kilometrů.

Objevil se tu nečekaně. Prostě najednou stál pod okny a několik hodin trvalo uvěřit, že je to on. Že voní stejně, že má ty stejný oči, ve kterejch je nacpanej vesmír. Zvykala jsem si na jeho přítomnost. Zkoušeli jsme si něco říct. Ale slova nás vždycky zrazovaly. Milovali jsme se. A byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Vtěsnali jsme nohy do jednoho spacáku a on řekl pojďme být jeden, ale jenom trochu. Protože když kus toho jeden pořád někam utíká, nikdy nemůžete bejt úplně. Myslím, že od tý doby, co běhám, už neutíkám.

V sobotu jsem běžela dlouho. Běžela jsem po vesnický silnici k zatáčce a bežela jsem za zatáčku a běžela jsem po poli. Myslím, že jednou dokážu běžet dvacet minut a nezastavit se. I když nevím, k čemu je to dobrý, cítím, že je to dobrý. Chodím. Vzdálenosti se zkracují. Vím, že můžu přejít půl prahy a nakonec se vždycky dostat do koutu svýho světa kdesi v holešovicích. Vím, že můžu jít a nikam nedojít.

Šla jsem z letný s klukem, co se nebál. A tak dělal všechny ty věci, kterejch bych se bála, kterej se bojí i můj kámoš máša a tvářil se, že je to vrcholně spontánní. A já mu to věřila. Čtu teď knihu o spontaneitě, co jsem si objednala z libereckýho antikvariátu. Voníš jako indie, řekl.

Na posteli jsou rozházený věci z cest. Omílaný sklíčka, otupený časem, kdy jen ležely na pláži. Peníze cizích měn, prázdný obaly od tabáků. Prášky na depresi a učebnice angličtiny. Sedím v těch věcech a přemýšlím o člověku, kterýmu patří. Přemýšlím o věcech, o kterejch jsem přemýšlela už tisíckrát. Chtěla bych, aby to dneska bylo naposledy.

Před půl rokem jsem si řekla, že budu jezdit hrát koncerty, který slíbím. Do tý doby jsem často chvíli před odjezdem psala výmluvný zprávy, někdy kvůli strachu, depresi a jindy prostě proto, že jsem měla na práci lepší věci. Za tenhle půlrok mě pár odvážných na koncert doopravdy pozvalo, byla jsem v libereckým azylu a taky v holandsku u moře, hrála ve skvělým patře v lysý nad labem, v ateneu a zítra si zahraju na atmosférickým fesťáku ve vlčkovicích, před nvúčkama. Je to všechno nakonec fajn, jezdit na koncerty. Jen se nějak stalo, že nepíšu texty a ty, který jsem napsala před dvěma lety, už nejsou tak úplně moje. A tak když hraju nepřizpůsobivý, většinou končím v půlce, protože mi přijde bizarní, když do davu lidí křičím, že mi přece uděláme všechny ty hustý věci a změníme svět a vím, že jsou tam i lidi, pro který anarchismus znamená „kalbu každej den“. Víc a víc pochybuju, že je možný věci sdělit tím, že je říkám.

Včera jsem prožila čistej okamžik. Stála jsem s jedním klukem v metru a stala se taková věc, která v kontextu situace byla zábavná, i když to vlastně bylo hlášení, že někdo skočil pod metro. Chytla jsem toho kluka za paže a začala se smát a po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to byla úplně spontánní reakce a že stojím v metru, směju se a držím toho kluka za paže. Většinou spontaneitu jen předstírám, ale tohle, to bylo opravdový. Ráno jsem se probudila v bytě plným příjemna a šla na trh.

Dostala jsem květ ibišku a nemusela jsem za něj zaplatit, protože jsem prý zaplatila už tím, že jsem si s tím pánem, co mi ho dal, popovídala. Otázka, jak dlouho už žiju v čechách byla matoucí, ale pak jsem si uvědomila, že jsem přece holka z moravy a že to může být nějaká exotika. Ten ibišek jsem dala lindě. Máme tu teď spolu takový holčičí bydlení a každej den si vařímě nějaký jídlo, který neznám. Třeba předevčírem jsme měli pohankový nudle po thajskoitalsku. Pohankový proto, že je v nich 4,36 g pohanky, jedno procento.

Dávala jsem další rozhovor do rádia. Uvědomila jsem si, že se při většině rozhovorů cítím jako u zkoušení a chci odpovídat správně. To většinou vede k tomu, že se tak soustředím na to, zda říkám správný věci, až přestanu poslouchat otázky. Paradoxní je, že když jsem opravdu někde zkoušená, pak většinou mluvím jako v hospodě po třech drincích. Dneska se mě pán s ibiškem zeptal, kolik mi je. A já jsem váhala, přemýšlela a pak už jsem myslela jen na to, jak hloupě vypadám, když musím přemýšlet, kolik mi je. No. Dvacet. Sedm.