Když mi byli tři, cinkalo se klíčema a mně to bylo ukradený. Máma řekla, že bude líp. Sice jsme jedli rozpíkaný rohlíky a nakupovali v sekáčích, protože nám asi nějak ujel vlak pochopení privatizace a volnýho trhu, ale měli jsme radost z nově nabytý svobody a když se řeklo demokracie, bylo to takový to obrovský dobro. Na střední mě učili, že demokracie je vláda lidu a že je prostě nejlepší. Na škole plný antikonmoušů a lidí, který vystudovali za komunismu to stálo za hovno a veškerá debata končila u bude líp. Protože musí bejt líp. Demos. Kratos. Poďme se bavit!

Tak nějak se stalo, že sem si začala myslet, že demokracie není zas tak super, ale lidi jí pak začali dávat přívlastky, začaly pojmenovávat její pilíře a obalili ji do supervzájemný a solidární fasády. Takže jsem si řekla, máme tady tu zastupitelskou vládu všech a ta je tady proto, aby bránila svý nádherně pojmenovaný pilíře. Aby nám dala nějaký jistoty, aby vedla diskusi a aby dělala kompromisy, ze kterejch se budem nakonec těšit všichni. Jenže tihle zastupitelé už legitimizjí svý pozice spíš vyvoláváním strachu, pojmenováváním nepřátel a problémů, kterýma nás postraší, ale řešení nemají. Teda krom větších nebo menších pracovních a koncentračních táborů pro různý skupiny nepřizpůsobivejch. Nechápu, k čemu potřebuju tuhle vládu, tohle zastoupení před samotným bohem nebo kým vlastně. K tomu, aby ze mě dělala ustrašený nejistý individuum zahnaný do kouta se svým nasráním na cikány-feťáky-bezdomovce-muslimy-důchodce-matky s kočárkama? K tomu, aby mi furt někdo předhazoval další a další problémy, který stejně neumí vyřešit? Máma už vůbec neříká, že bude líp. Teďka to na plakátu říká chlápek, co loni vydělal 15 miliard.

Trh z nás udělal zástup konzumentů, spolek ukázkovejch spotřebitelů, kterej umí osm hodin času nacpat do čtyř. V takovýmhle světě se jako to nejlepší povolání jeví bejt majitelem fabriky na výrobu zbraní, protože se tam snoubí všechno. Prachy, strach, boj. Super. Svět, jenž je láska.

Demos. Kratos.