Dneska přijde bouřka a všechno umeje. Umeje poslední tejden a všechny doteky cizích lidí, umeje moji kůži a snad i tetování, který znamená novej začátek. Umeje chodníky v naší ulici a všechen prach, ve kterým jsme chodili steče do kanálů. Stečou tam i všechny slova, co jsem slyšela. Vůně, který jsem cejtila. Různý vůně, který znamenají, jestli to bude na celej život nebo jenom dokud to nesmeje bouřka.

Prožila jsem bouřku. Bouřku, co trvala sedmnáct měsíců. Přišla nečekaně, jenom pár kapek, co uschnou hned po dopadu na zem, takovej ten déšť zenu, při kterým koukáte na nebe a hledáte duhu. Koukla jsem na nebe, ale žádná duha tam nebyla. Spustil se déšť. Ten, co vám nevadí když jdete domů, protože víte, že se brzy svléknete a budete na něj koukat z okna pokoje. Takovej ten déšť, před kterým vás schová deštník za stovku z tržnice. Pak ale spadla první velká kapka a já slyšela tu ránu o zem. Zatáhlo se. A už nebylo nic, jen voda všude kolem. Tma. Rány o zem. Hřmot. Zlomený deštníky, plný kanály. Voda, který přibývalo a já se začala bát. Začala jsem se bát, že se utopím. Jenže jsem dobrá plavkyně a rozhodla jsem se bojovat. Plavala jsem při krupobití, plavala jsem v blescích a při každým tempu jsem slábla. Bouřka přešla v déšť a ten trval sedmnáct měsíců. Zvykla jsem si plavat a zvykla jsem si na krupobití, zvykla jsem si na rány o zem. A někdy, někdy jsem zahlídla duhu a měla všechny barvy světa. A nebe. Nebe tak modrý, že jsem chtěla letět a už nikdy nepřistát. Prožila jsem bouřku, co trvala sedmnáct měsíců a já zapomněla, jaký to je, když svítí slunce, když fouká vítr, když jsou chodníky tak žhavý, že po nich nemůžete chodit bosí.Půjdu napsat na rozžhavenej chodník ****** ***** je *****. Pak přijde bouřka a všechno to umeje.

Linda upekla koláč z růžovýho těsta, co chutnal slaně. Rozkrojila jsem ho na dvě půlky a prohodila oknem. Koupala jsem se ve vltavě a pila pivo s lidma, co je jim čtyřicet a poznali se přes inzerát. Pozvali mě na svatbu. Šla jsem draháňskou roklí a koupala se ve vaně plný pěny.