Pokud člověk moc často zpívá když sem šel z hradišťa, brzo tam skončí. Třeba i nemocnej, chudej a jahodovej. Takovýto, že jedete na filmovou školu a nevidíte ani jeden film, protože na světě je moc lidí a málo akreditací. Takový to, že si ráno vezmete brufen a odpoledne procházíte jarošovskej pivovar a sklípky a snažíte se mluvit hanácko-slovácko-brněnsky.
Může za to mušlovec, muž-lovec, vlk, kterýho jsme potkali u vlaku. Vzal nás do svý smečky a udělal z našeho výletu moravskú poznávačku. Ubytovali jsme se v jeho velikým stanu na zahradě a dejchali ten rurál. A on, trochu kluk mý kamošky, trochu tarzan a trochu sandokan, nás zavedl do slepýho ramene, zenovýho meandru s leknínama a krtonožkou, kde nás jeden bohatej kluk zásoboval cigárama. Snový místo, kanada na moravě. Olejovej povlak z rybího tuku a pět druhů komárů, jezenro, u kterýho jsou ledňáčci a pár rozkvítajících žlutejch leknínů.
A znáte ten heft, jak si de cigaňa kúpit šalinkartu, říká mušlovec. Vtip je náš víkendovej žánr. Blanenská trojka je zase spolu, líbam svou holku a je to jako před třinácti rokama, když jsme pily rum, hanáckou vodku a kouřily hašiš. Ta holka mě líbá a vím, že se furt milujem. Že se milujem a všechny naše rozchody jsou jenom pauzy, kdy se učíme milovat i jiný lidi.
Jdu spát. Svítá. Leháme si kamsi na trávník s výhledem na stanový městečko, jsme rebelové všedních dní. Vedle mě leží bohatej kluk, vědec, kterej mluví o pojídání syrovýho masa a já ležím tak trochu v praze, otevírám nočnímu cyklistovi, co stojí přede dveřma a pak. Pak usínáme spolu a pak usínám a už nevím, jestli je to sen, zen nebo psychologický drama, a ráno čtu tolik krásnejch věcí, že jsem růžová jako víno, co piju.
A přitom vím, že takhle to je, protože jsem ta holka, co rozeznívá poetický vibrace. Ta holka, co ráda se dívá, kam lidi rostou, když můžou ty vibrace cejtit. Ta holka, co potkáš, když deš z hradišťa.
“..a to misto pro me bude vzdycky kouzelny misto i kdyz je jako sede platno na ktere ty malujes krasu zvlast kdyz jsi potme.”