Adamov, kterej zabírá strašně moc místa

Oslo vypadá jako Adamov. Aspoň na první dobrou, když se vynoříte z tři kilometry dlouhýho tunelu. Spousta baráků ve svahu, poskládanejch u sebe. Z bílýho sněhu vystupuje jenom šedej beton. Trať lemují graffity. Ve skutečnosti si nejde nic doopravdy prohlídnout. Vlaky tu jezdí tak rychle, že není možný pozorovat krajinu a rozeznat soba od losa. Možná proto si představuju Adamov, důvěrně známou krajinu, na místě týhle rachlovlakem rozmazaný šedobílý scenérie.

Z Adamova se ale za sedm minut, kdy zastavíme na centrálním nádraží, stane Praha. Uvědomuju si, že jsem se nechala chytit do pasti hlavního města. Že teď už mi evropský metropole přijdou obyčejný. To, že někde mají barák z jinejch cihel nebo vyšší věže nebo větší náměstí, je mi ukradený. Všechno je Praha. Lidi jsou tu teda trochu víc barevný a A. říkala, že když venčí psa, bojí se, že ho nakopne nějakej muslim. 25% oselských obyvatel jsou přistěhovalci, píše se na wikipedii. Takže žádný zástupy severskejch typů. Včera v autobude jeden kluk vypadal jako Vojta. Seveřan z Prahy. Ve čtvrti kde bydlím, jsem za dvy dny potkala lidi mnoha etnik. Nejvíc se mi líbí tmavovalsá starší žena, která prodává pletený ponožky před sámoškou. Má na sněhu položenej šátek a na něm vystavených asi pět párů šedofialových ponožek a jinak nic. Neměla jsem odvahu zeptat se, za kolik. Cítím se hůř než ona, když zalízám do nepopsanejch dveří.

Oslo není Adamov, protože zabírá strašně moc místa. Ta plocha je cejtit. Myslím, že teď už se mi líbí jen prostorný placatý města, který můžete projíždět na kole a města plný parků. O parcích, které potkávám, jindy.

Pořád přepočítávám prachy. Je to moje cestovatelská posedlost a neumím se jí zbavit. Pamatuju si, jak jsem si nikdy nechtěla nic koupit, protože chleba stál třikrát tolik, protože pivo stálo šestkrát tolik, protože… Teď je to jiný. Koruna je silná. Věci v Oslu stojí ani ne dvakrát to, co v Praze. Ale norský platy jsou třikrát větší než naše. Kdy se to stalo, že se z Prahy stalo turistický předražený město, který si lidi s mojí kupní silou nemohou dovolit? Kdy se stalo, že pro nejbohatší evropský země u nás přestalo bejt levno. Kdy se to stalo, že jsem si někde nepřipadala jako holka z východu, která všechno pětkrát přeplatí. Pokaždý, když tu něco přepočítávám, nechci se vracet do města posedlýho prachama, vybydleným centrem, airbnb, obchodníma centrama všude. “Stejně bych chtěla, aby tu byl park,” řekla jsem obchodníkovi s obchodními centry na terase Quadria. Na terase, odkud vidíte cělý město přes soukromou terasu Radovana Vítka. “To máš štěstí. Tam, co je vzorkovna, bude za 4 roky park,” řekl mi. Mám štěstí, protože za čtyři roky bude místo Kolkovny park? Budu mít štěstí, když budu za čtyři roky mít za humnama pole. “Tam, co je Kolkovna, tam to srovnají se zemí a udělají park. A pod ním obchodní centrum,” dodal.