Pomníky. Lidi moc rádi staví pomníky. Pomníky plný umělejch kytek, ke kterejm choděj soucítit. Kamenný, prachem zapadaný pomníky, který připomínají, že za svobodu, pravdu a lásku někdo musel umřít. Chodíme kolem takovejch pomníků a některý u nich zpívaj hymnu a chtěj opakovat historii a znovu nutit lidi bojovat za svobodu, pravdu a lásku a pak postavit další pomníky. Pomníky neznámejm hrdinům jsou vrcholem naší potřeby si pamatovat a jsou nám stejně úplně k ničemu. Lidi potřebujou obličeje a modly, do kterých se vtělí a vtisknou do nich všechno dobro světa. Včera nás vyhodili ze třetího patra Českýho centra, protože jsme byli nevhodně oblečený. Český migranti s čepičkama santa clause a plyšovejma sobíma parohama nás vykázali z patra zasvěcenýho Havlovi a on se na to díval ze svý podobizny. Mír a lásku! Lidi rádi staví pomníky a Američani jsou v tom o dvacet levelů vejš. A tak postavili dvě obří kašny, který budou navždycky připomínat, že jsme si zvolili kontrolu místo svobody, že jsme si zvolili “bezpečí”, který stejně nemáme, protože kdybych šla do metra s pěti kilama trhaviny, nikdo si nevšimne. A navíc kontrolní turnikety udělají jenom to, že při nějakým tom sebevražedným atentátu budou lidi pomaleji zdrhat a víc jich chcípne. Ale zas každej zaplatí svý 3 babky za svezení.
Hasiči. Hasiči jsou tady skoro stejně důležitý jako bůh. Požárních alarmů je tady snad ještě víc než kamer. Všichni jsou totiž posedlí strachem z ohně. V každým baráku má nějakej ten hasič půlúvazek, tak chodí a kontroluje hasičáky, od suterénu po střechu, pořád dokola v marný naději, že jedou objeví plamínek nebo jiskřičku, která prozáří jeho zatraceně nudnej job. New York byl celej dřevěnej, shořel a pak postavili rovný ulice a všechny je pojmenovali podle čísel. Je tady snad jedinej barák, kterej zůstal z doby “před požárem”. Všichni jsou tady posedlí strachem z ohně, protože tady žije a maká deset miliónů lidí natlačenejch do deseti až šedesáti pater a když začne hořet, lidi v patrech nad váma jsou v prdeli. Požárních alarmů je tady asi tolik jako hlávek okrasnýho zelí. Těch je v NYC asi milion. Na těch nejneočekávanějších místech jsou fialový a bílý hlávky okrasnýho zelí. Ground Zero, Times Square, před každým hotelem, divím se, že hroby a pomníky tady nejsou celý ztracený ve vrstvě okrasnýho zelí.
Předevčírem nás vzali na střechu. Viděli jsem do dvanáctýho patra všech baráků kolem a to bylo všechno.
Potkala jsem kluka, co hraje na kytaru a možná mě políbil a možná se mi to jenom zdálo po vší tý whisky, vínu, co chutná jako by ho už někdo smíchal s kolou, a jedný plzni. Co se stane v New Yorku, zůstane v New Yorku.
Nemohla jsem spát a tak jsem přemýšlela o všech šuplících a skříních, co jsou vevnitř. A začala třídit lidi jako spodní prádlo. Některý lidi jsou touha a to znamená, že se neusmíváme. Znemaná to vesmír. Divokost. Znamená to usínat v očích hurikánů a probouzet se horkostí, pořád dokola, až nevíme, jestli je ještě noc, nebo už jsme slepí. Hravost znamená, že se koušeme do posledních článků prstů, ústních lalůčků, díváme se na toho druhýho jako na estrádu z televize. Hravost znamená, že to ráno nebude trapný. Mám i skříňku na soucit a to je, když je vám sebe nebo toho druhýho líto a tisknete se k němu a přitom víte, že je to charita anebo terapie. I když některý lidi kolem mě pochybujou, že jde sbalit člověka na zoufalství (na priglu je k tomu odborná literatura), já už se párkrát nechala a teď leží tyhle lidi ve skříňce soucit. Další šuplík je nic a není to zen, nirvána ani osvobozující prázdnota. Je to nic necítit. Ležet a vědět, že na tomhle místě a v týhle chvíli nemáte co dělat.
Crazy girls are easy to love, říká písničkářka s nakresleným obočím v klubu v East Village. Vypadá strašidelně, ale když začne zpívat, představuju si všechny ty muže, pro který je tak easy to love. Většina lidí v týhle newyorský putyce zpívá o lásce a některý i trochu o bohu. Dvacátej týpek, kterej miluje nebo nemiluje holku, kterou má nebo nemá. Hlavně sem neplíst politiku, zpívat se přece má o osobním. Proč by mě mělo zajímat po desátý zlomený srdce holky, kterou neznám, víc než politická situace země, která se pasovala do role světovýho lídra, netuším. Ale možná prostě budou vánoce a všichni chceme předstírat nebo se na chvíli doopravdy cejtit šťastný, a tak přestaneme mluvit o politice, nakoupíme dárky a zrekapitulujem rok dřevěný kozy. Bolelo to, mohlo to bejt horší a určitě bude líp. Holka, která zpívá o bolesti, přijela z Kanady, kde celej život snila o týhle chvíli. O chvíli, kdy tak nějak falešně zazpívá o tom samým jako dvacet lidí předtím.
Mám ráda krajinu, ve který je víc stromů než domů a ve který jsou jejich koruny výš než věci vytvořený člověkem.
Nejvyšším bodem NYC je kopec na Staten Islandu, 120 metrů nad mořem. Místní krajina je takový Blansko a okolí.
V Chinatown jsem jediná, kdo nejí hůlkama. Popravdě mám takovou kocovinu, že nedokážu jíst ani vidličkou. Upíjím nejdivnější polívku s mořskejma řasama svázanejma do mašliček. Hodně myslím na migranty, protože včerejší hospodský kecy se k nim samosebou stočily a já si vyslechla, že musíme chránit hlavně ten náš národní humor. Možná to celý byl humor a já ho nepochopila. Pět generací zpátky žila část mý rodiny v Itálii, tím by to mohlo bejt. Sedím v restauraci v Chinatownu a na čtyřiceti metrech čtverečních jsou lidi všech barev a je to úplně jedno, nejím hůlkama a je to úplně jedno.
