Probudila jsem se na Kornerově ulici v Brně. Ozvaly se ženy, co věčně mizí a málo se vracejí. Šly jsme na vyhlídku. Lesem. V půlce kopce mi jedna z nich řekla tajemství a já jí řekla, že mám to stejné tajemství. Byly jsme výš než všechny stromy. Mlha. Myslím, že jsem se na chvíli nadechla tý opravdový svobody, kdesi v lesích kolem Adamova. Tam, kde jsem před třinácti lety sbírala houby se se svejma “fellaz”. Po třinácti letech jsem zkusila vydat se na tripa ve stromovce a bylo z toho krásný odpoledne s Lindou. Chvíle otevření se a čaj s mlíkem v Potrvá.
Potkala jsem člověka, kterej v sobě obsahuje hodně jinejch lidí. Lidí z mý minulosti. Nejdřív jsem jenom ucejtila divný teplo a po pár hodinách si všimla, že má známý grimasy, pohyby, že říká věci, který ríkali jiní, že voní jako voněli jiní.Vypadáš jako lidi, co mnou prošli, řekla jsem. Ty taky, řekl.
Připomněl mi, kým jsem byla, když jsem si poprvý uvědomila, kým jsem. Holka z blanska, co chodí po lesích a maluje po ulitách. Holka, co věří v dobro, co hledá, zkoumá, miluje. Připomněl mi, že jí pořád někde jsem, i když to zakryl balast ublížení, křivd, nenávisti. Balast myšlenek na všechno, co je na tomhle světě špatně.
Dokud si nevyřešíme věci z minulosti, budou se vracet, řekl mi.
Potkala jsem člověka z konce světa a vůbec nevím, kdo je. Dokud nezavřu oči. Pak vím. A i když nevím, co dělám tady, na konci světa, vím, že jsem tu správně.
I když třeba naposled.
Myslím, že jsem se zamilovala do M. Je to holka odvedle, co mi dala svý klíče a já ji udělala palačinky. Má stejný tajemství jako my. Někdy si povídáme a lakujeme si nehty. Ona říká, že má uhry, ale ve skutečnosti žádný nemá. Pouštíme si spolu filmy a některý jsou o nás a jiný jsou o jinejch lidech. myslím, že v sobě taky obsahujeme spoustu jinejch lidí.