Střepy.

přikryla jsem všechny emoce vlastním tělem /aby se nerozsypaly na hlavy dětí které tu pobíhají
s křídly a idejemi spravedlnosti
havlovy děti boží synové a dcery s tichostí kata / vysekali díru do noci
v šest třicet přišlo šero a přikrylo moje tělo jen tak lehce
abych chvíli neviděla jejich obličeje
abych chvíli neslyšela rány soudcovským kladívkem / ty! ty! ty!
přikryla jsem všechny pocity upocenou kůží a rozhodla se zůstat naživu
jen tak lehce přejet střepem kolem krku a zjistit / jestli to ještě cítím

 

Včera jsem tančila a myslím, že při tanci člověk mládne. V knize o zenu se píše, že tanec je sám o sobě bytí teď a tady.

To, co se píše, to jsou jen stopy. Střepy reality. Malý pravdy a nepravdy vyšitý do plátna nul a jedniček.
Na jaře jsem se málem zabila. V hlubokejch dírách po smutku topím emoce. Protože pořád miluju a vím, že se blíží další jaro.
Sedím v pokoji, kde jsem čekala. Až přijde z práce, z baru, až přijde z blázince, až se vrátí od cizích holek. Sedím v pokoji a pořád ještě čekám, že přijde.
A některý lidi si myslí, že to pochopí. Že už vědí, jak to je a jak to má bejt. Některý lidi věděj vždycky všechno líp. Že hnědej cukr je zdravější.

Dneska v noci jsem prožila tejden života a chci každou noc prožít tenhle tejden a pak jít tančit a zas o něj omládnout. Mít to jednoduchý.

WP_20140731_00520140801115014